Tučná linka černou tuší
židovské anekdoty a jen jména jsou poarabštěná. V té době jsme jako Československo měli Araby rádi, protože od nás kupovali zbraně. Třeba z názvu písně El Mule Rachamim, což je židovský žalozpěv, vykouzlil jméno hrdiny příběhu z Maghribu. Mocný sandžar se jmenoval All Mulej Rachamin, a to vypadalo hodně arabsky. Citovaný žalozpěv byl po válce populární, nějaký slavný rumunský pěvec to velmi procítěně v Praze nahrál na gramofonové desky, a že všichni tehdy měli ještě v živé paměti tragické osudy evropských židů, byla tahle modlitba za mrtvé dost známá. V sedmdesátých letech už bylo pamětníků podstatně méně a hebrejsky neuměl skoro nikdo, tak si mohl Gregor takový vtípek dovolit, aniž by kdokoliv z těch, co se starali o cenzuru, něco poznal. Hezká byla historka nazvaná Muslimský šoulet: Jeden strašně chudý Arab stále záviděl Židům, že mají co jíst, i když to jsou nevěřící ďauři, a ze všeho nejvíc jim záviděl šoulet. I požádal svou ženu, aby mu tu židovskou pochoutku také uvařila, neb se rozhodl pořádně se našťouchnout. Žena opáčila, že na šoulet potřebuje husí maso, ale chuďas navrhl, že na to určitě dobře poslouží i kozí. Zabila tedy kozu, ale uvědomila si, že chybí hrách. Místo hrachu manžel navrhl jáhly, a když si po chvíli stěžovala, že nemá ani husí sádlo, poradil jí použít kozí lůj a místo česneku mrkev. Když tu krmi předložila muži k jídlu, ten nabral dřevěnou lžící nevábně vonící hmotu v misce a po ochutnání zvolal:
„U Alláha, co ti Židi na tom šouletu mají?“ let byl šéfredaktorem Di8. Několik kobrazu Jindřich Bešta. Původně byl na ÚV KSČ šéfem tamních vnitrostranických novin, ale dost chlastal, takže neměl nouzi o různé maléry. Byl to ale dobrý redaktor a soudruzi o něj nechtěli přijít, tak ho posadili za šéfredaktorský stůl v Dikobrazu. Měl celkem rozumné názory a dalo se s ním
Ilustrace k povídce Achille Gregora Jak zmoudřet z ovce, z cyklu Létající koberec (Dikobraz 1972)
pracovat. V těch letech už Kopecný jako námětář nefungoval a začínal jsem na vtipech dělat se Švandrlíkem. Bešta nás hned po nástupu informoval, že nám nebude bránit v pokračování našich dosavadních témat, že od nás neočekává žádnou politickou satiru, neboť na to „má svoje svině!“ To nám vyhovovalo a mohli jsme se dál věnovat rytířům, katům a trpaslíkům. Pohádky a středověk, to byla
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS186050
Dikobraz
neutrální látka, navíc u čtenářů oblíbená. Stránky časopisu Bešta rozdělil pečlivě na satiru – americkým imperialistům a německým revanšistům vyhradil obálku a první dvě stránky, na ostatních listech už byl jenom humor. Dikobraz byl v tu dobu rodinným časopisem. Čtenáři si mohli vybírat stránky s veselými obrázky a přední listy s politickými náměty přeskakovali. Také se zvýšil náklad, dosáhl přes půl milionu a za to byl šéfredaktor hodnocen a honorován. v 90. roce nastala mož9. Když nost uveřejňovat cokoliv, záhy se na stránkách Dikobrazu neobjevovalo téměř nic jiného než chlast, sex a lascivity čtvrté a páté cenové skupiny a především se ztrácela vtipnost. Přestalo se to líbit ženám a nebylo to vhodné pro děti. A začali se vytrácet i dobří autoři. Nějaký čas jsem přispíval erotickými vtipy a snažil se vyhýbat oplzlostem, jichž bylo na okolních stránkách hodně, pak redakce přestala za otištění obrázků platit a já jsem dlouholetou spolupráci ukončil. Celá sláva Dikobrazu pomalu zašla na nezájem čtenářů. Souběžně vycházel několik let časopis Podvobraz, kam jsem také rád přispíval. Stejně tak do jiného nového časopisu Sexbox. V každém čísle byly erotické příběhy z dopisů od čtenářů (většinou je ale psali redaktoři)
a několik stran erotických vtipů. Ty jsem odjakživa rád kreslil, jenže v socialistickém tisku nemohly vycházet, mohl jsem je uplatnit až teď. Pro Sexbox jsem připravoval každý měsíc stránku s názvem Letem erotickým světem; psal jsem o erotice ve výtvarných dílech minulých staletí. Byla to zajímavá práce a bavila mne. Pak ještě vycházel časopis Pardón. I tam jsem měl kresby v každém čísle. Po letech se jméno Dikobraz objevilo v záhlaví nového časopisu a zprvu se zdálo, že by se ta značka mohla vzkřísit. Nakreslil jsem obálku prvního čísla a předal redakci několik nových vtipů, ale znovu se opakovala předešlá situace. Většina obsahu byla zase až moc bulvární a obscénní, otištěné kresby mi nezaplatili, a tak jsem pro ně přestal pracovat. Pak se soudili o název „Dikobraz“, jenže majitel požadoval za značku asi padesát milionů, to bylo nepřijatelné, a všechno skončilo ostudou a velkými dluhy. Pokusů o vydávání podobného humoristického listu, kde by se prezentovali dobří autoři, bylo v uplynulých dvaceti letech několik, ale žádný se nezdařil, i když se stále mluví o tom, že takový titul mezi časopisy chybí. Ale bohužel, jenom se o tom mluví. Pokud se autoři nedočkají uveřejnění, nemohou se vyvíjet a zdokonalovat a těch dobrých karikaturistů je teď jenom několik. Je to škoda.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS186050
Tučná linka černou tuší
Výstavy výstavu jsem měl v roce 1. První 1953 ve Spolku výtvarných uměl-
a prodal třeba čtyřicetkrát různým institucím a redakcím. Většinou se ců Marold v Klimentské ulici. Byla to jednalo o portréty funkcionářů a kočlenská výstava a já jsem tam měl pět munistických „hrdinů“. kolorovaných kreseb. Úspěšnější byla Já jsem vystavoval ilustrace pro společná výstava s Karlem Mrázkem Kynologickou příručku MVDr. Kolna podzim 1954 v téže galerii. Předsta- lera a několik kreseb z připravované vili nás jako nadějné mladé výtvarní- knížky Včely. Také kresby k africkým ky, publikující své kresby v novinách pohádkám Kala-Kala od Bedřicha a časopisech a věnující se knižní gra- Kopecného. Bedřich tu knížku dlouho fice. Mrázek vystavoval asi třicet ob- chystal, ale napsal jen šest nebo sedm rázků, nebylo to nic zvláštního, dělal příběhů a uveřejnil je ve Svobodném krajinky, zátiší z Prahy a z Berouna, slově. Pak ho to přestalo bavit, protože většinou podle fotografií a pohled- k tomu potřeboval nastudovat hodně nic. Byl pečlivý, protože předtím kres- informací, a tak z knížky sešlo. Těch lil pro jednoho vydavatele tematické několik pohádek udal v rozhlase v pomapy, takové ty s vyobrazením zvěře dání Miloše Kopeckého. v místech jejího výskytu a podobně. Výstavní síň Marold je v KlimentTaké dělal portréty podle fotek, třeba ské ulici, kolem není nic, co by lidi Fučíka nebo S. K. Neumanna. Kreslil lákalo, tak ani na výstavu moc lidí tužkou, pak si to nechal ofotografovat nepřišlo. Navíc toho roku bylo v září a říjnu velmi teplé počasí a to lidé na výstavy nechodí. Domluvil jsem si, že galerie bude otevřena i v neděli, a sám jsem tam sedával. Přišel tam za mnou kamarád, že by si rád koupil nějaký můj obrázek. Vybral si a cena čtyři stovky se mu zdála nízká i nabídl mi šest stovek, dal mi stovku zálohu, obrázek sebral a už jsem ho víc neviděl. Udělal jsem zkrátka dobrý kšeft. Jaroslav Skála byl původ2. Doktor ně učitelem tělocviku na reálce. Ilustrace k africkým pohádkám Bedřicha Kopecného Kala kala (Svobodné slovo 1954)
Nestačil před uzavřením vysokých škol dokončit lékařskou fakultu a dostudoval až po válce. Podle zahraničních
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS186050