JABLONNÉ NAD ORLICÍ
umožnil postavit si břevnovský domek a v něm shromáždit památky po rodičích a starších generacích, zejména maminčiny rodiny. Jsou mi neustálou připomínkou toho, co často opakovala teta Anna Sokolová. „Děti, važte si toho, co máte, nakládejte s tím obezřetně – je v tom práce mnoha pokolení.“ Strýc Václav strávil válečná léta 1916–1918 jako děkan v České Třebové. Byla to „bohatá“ a mnohými záviděná farnost, ale strýc sem šel nerad, z donucení a hodlal při vhodné příležitosti jinam. Když se uprázdnilo Jablonné nad Orlicí, žádal o ně k obecnému překvapení a byl presentován. Byla to „chudá fara“, ale bylo zde pěkné bydlení, přívětivé městečko, velká zahrada a hory. Teta byla spokojena. Zbavila se starostí o kaplany a mohla zde hospodařit, jak po tom dlouho toužila. I kráva byla jeden čas, držela se pole, byla vlastní mouka a pekl se chleba. Ale ne dlouho. Strýc brzy prohlásil, že na to nemá, ale i tak zůstala spokojenost s hospodářstvím omezeným. Jablonné jsem znal zběžně z cest do Čenkovic, ale seznámil jsem se s ním až o prázdninách roku 1919, nedlouho potom, co se naši přestěhovali. Šel jsem tehdy pěšky z Náchoda, s noclehem v Rychnově, a když jsem vystoupil na vrchol kopců za Žamberkem, na Bredovce, otevřel se mi krásný pohled na jablonskou kotlinu, lemovanou v dáli Suchým vrchem a Bukovou horou nad Čenkovicemi. Jablonné samo bylo a je dosud skromné městečko, rozložené v údolí a na svahu. Ale fara lapidární architektury a ještě výše stojící kostel tvoří zde nad skromnými domy a chalupami něco jako místní Hradčany. Nebyl jsem si zprvu jist, že ta dlouhá budova s vysokou střechou a zářnými štíty, s hradbou a branou vpředu je strýcova fara, ale byla to ona. Uvnitř jsem postihl čilý ruch řemeslníků a návštěvníků, a když jsem se mezi nimi objevil, bylo to překvapení. Čekali mne od vlaku, ale já jsem přišel po pěkné silnici, pohodlné a tehdy do polovice zarostlé travou, málokoho a máloco jsem potkal za celé dva dny cesty. V jablonské faře bylo dost místa, ne však tolik, kolik by se dalo z vnějšího vzhledu soudit. Dole i nahoře byl velký mázhaus, horní velmi krásný, světlý, s trámovým stropem a portréty farářů. Po čase přibyl i strýcův od malíře Hlavy, dost zdařilý. Mázhaus ničemu praktickému nesloužil, ale
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS185878
99
byl srdcem domu, a vzpomenu-li na jablonskou faru, vynoří se mi nejdřív ten. Potom hned zahrada, vlastně sad, tak velký, že zde byl i kus pole stačící pro celoroční zásobu ovsa, brambor nebo ječmene. Byl to spíš kus krajiny než zahrada, s dalekými výhledy na hory a vzdálené hranice kladské. Dole byla v domě veliká kancelář a kuchyně s chlebnou pecí, vedle malá, útulná jídelna, nahoře pokoje a pokojíky, jen k nočnímu odpočinku užívané. Znali jsme tu ohromnou kamennou budovu dlouho jen v létě, teprve mnohem později i v zimě, a mohli jsme poznat otužilost jejích stálých obyvatel. Topilo se jen v kuchyni a kanceláři, večer v strýcově ložnici, jež se stěží trochu ohřála, než strýc vlezl do postele. A vstával ve čtyři, někdy i dříve, „špatné spaní mám v rodině,“ říkal. V sedm hodin šel do kostela, často i dříve, sám zazvonil klekání. Rád to dělal, říkal, že je to kus bohoslužby. Tak se v tom strohém a zdánlivě nehostinném domě naši – dle svých skromných nároků – dobře usadili a nalezli svůj domov. S nimi i ostatní, strýc Jan a naše rodina, která zde trávila po léta něco z letních dnů o prázdni-
J. S., Jablonné nad Orlicí, kresba, 1946
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS185878
Z
VÝLET Y JABLONNÉHO
nách. Ale nejvíc byla jablonská fara druhým domovem mně. Zvláště po smrti otcově a později maminčině trávil jsem zde každý volný čas, a zejména prázdniny, uchyloval jsem se sem ze smutného vršovického bytu, užíval přírody, venkovského života se zbytky selského hospodářství. I malé žně zde bývaly, rád jsem pomohl na poli, a dokonce podával snopy s fůry na patro, což se považovalo za nejtěžší práci. Ale hlavně mne sem vždy táhl klid a mír farního života, ve společnosti strýcově, skutečný vnitřní klid, vládnoucí nad běžnými těžkostmi života, jichž i zde bývalo dost. Jablonné bylo mi pravým domovem zejména po tom, kdy zemřela matinka a Karel se mi odcizil, útočištěm vždy otevřeným. Fara a širší farský svět poskytoval vždy zaměstnání, zábavu i společnost. V Ústí nad Orlicí trávil většinu prázdnin profesor Cibulka, s kterým jsme byli často pohromadě. Jezdili za ním mnozí známí z Prahy a já jsem byl často zván ke společným setkáním a výletům, které se vesele končívaly v Kroupově hostinci s pověstným plzeňským. Byly i větší společné výlety. Pamětihodný byl několikadenní výlet po Orlických horách, jenž začal v Jablonném a skončil v Náchodě. Účastnili se ho, vedle nás dvou, Wirth, Matějček a Birnbaum, byla to tedy schůze hlav české kunsthistorie, kterou jsem i zběžně nakreslil cestou. Jaká to byla pro mne událost, vidět je shromážděny na jablonské faře. Na pohled byla to společnost velmi heterogenní. Wirth přijel v turistickém obleku předválečného rázu, ve kterém kdysi dělal své soupisy, Matějček v elegantní anglické módě. Birnbaum však ve svých běžných tmavých šatech, s černým kloboukem, deštníkem a cestovním kufříkem. Vnutili mu aspoň starý ruksak, který si oblékl přes svrchník. Brzy se ho však zbavil a vykračoval si spokojeně s kufříkem a speciálkou, na které sledoval se zvláštním zájmem průběh obou Orlic, který mu stále nebyl dost jasný. Přesto byl středem zájmu, hlavně mého. Cibulka měl podivný ústroj. Tenkrát ještě kněžský úbor, tmavý, s kolárkem, bez kravaty, byl zcela závazný. Pro takovýto případ si jej však Cibulka upravil tak, že nosil krátké černé kalhoty, černé punčochy a rozhalenou bílou košili. Wirth se mu smál, že se přestrojil za pocestného tenora, k čemuž se hodila jeho bujná
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS185878