přířítí jak Mo, tak vlak. Vlak zabrzdí s hlučným skřípáním a Mo s brunátnou tváří. Lapá po dechu. Rychle nastoupíme. Biene a Os kar hledají volná místa. Mo mě popadne za rukáv a naléhavě mi šeptá, že potkala Jonathana. Pozdravil ji a začal si s ní povídat, tak že nemohla hned jít. Bavili se o modelech letadel. „Je tak sladký!“ poskakuje Mo nadšením. Radši jí nepřipomínám, že tohle slovo po užívají jen ty dvě kozy. Vedu ji na místo. Chová se jako náměsíčná, vůbec nevnímá. Teprve ve Frankfurtu se zase začne tvářit aspoň trochu normálně. Bienina babička bydlí v severní části města, takže jedeme metrem na Merianplatz. Pak jdeme ještě pět minut pěšky. Nevím, co jsem čekala, když Biene říkala, že její babička bydlí s kamarádkami. Rozhodně ne tohle. Jejich bytový dům zvenku vy padá malebně. Je to starší dům s balkony. Zábradlí mají z kovaného železa a jsou krásně zdobená. Od sklepa po střechu je dům obrostlý divokým vínem. Nad vchodovými dveřmi je kamenná maska, která na nás plazí jazyk. V prostorné chodbě parkují jízdní kola a dětské kočárky. Biene a Oskar se tu pochopitelně vyznají, takže jdou první. Vedou nás do čtvrtého patra. Zazvoníme a docela dlouho čekáme, než se v bytě začne něco dít. Zaslechneme ňafání, smích a pak se konečně otevřou dveře. „Vida, to jste vy!“ pronese překvapeně dáma s krátkými červený mi vlasy. Má moderní brýle se silnými obroučkami. V náručí drží miniaturního, kudrnatého, hnědého psíka à la pouliční směska. Chvíli mi trvá, než si uvědomím, že to není babča, ale její kamarád ka Eleonore. O něco později se dozvíme, že Eleonore bývala redak torkou ženského časopisu a teď pod pseudonymem píše horoucně zamilované romány. Psík se jmenuje Romeo. 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS185698
„Pojďte dál,“ vybídne nás Eleonore a o krok ustoupí, abychom mohli projít. „Hanička je v kuchyni.“ Vcházíme do dlouhé chodby, která je obložená vším možným. Vedou z ní čtvery dveře. Mo hned zakopne o staromódní figurínu, jaká bývá ve výlohách obchodů. Má na sobě frak a cylindr. Samo zřejmě ta figurína. Eleonore nám ji představí jako pana Müllera -Bergersdorfa a poplácá ho po plastové tváři. Znovu ho postavíme na nohy. Na stěnách visí obrazy, některé moderní, jiné starší. Visí tam i plechové reklamní štítky, zarámované skici namalované tuž kou, řada pohlednic s vtipnými obrázky a výroky. V jednom rohu stojí stařičký houpací kůň, ve druhém jukebox. Je na něm firemní značka Wurlitzer. Po takovém úvodu mi je jasné, že babička Ha nička není žádná bábinka s trvalou a v zástěře, ale stejně jsem za skočená, když vejdeme do kuchyně a setkáme se s křehkou dá mou s kraťoučkými stříbrnými vlasy. Má džíny, obrovské náušnice a černo-oranžovou halenku prazvláštního střihu. Hned si taky všimnu, že má boty, po kterých s Mo marně toužíme celou věčnost. Babča je prostě šik. Mo si těch bot taky všimne a nenápadně do mě šťouchne. Babička Hanička vstane a jde se s námi přivítat. „To jsem ráda, že už jste tady!“ pozdraví nás. Nejdřív obejme Oskara. „Milý sire Galahade, vás jsem neviděla, ani nepamatuju! Jak pokračuje vaše hledání svatého grálu?“ usměje se a láskyplně žďuchne Oskara do břicha. „Ale, babi,“ zašeptá Oskar vyčítavě. Po očku se na nás podívá a zrudne. Všimnu si toho. „Omlouvám se,“ zasměje se babča. „To je náš starý vtípek, viď? Když byl Oskar malý, hrával si na rytíře, nejradši měl krále Artuše a jeho družinu. Pro něj je to dávno zapomenutá pohádka, ale já si nějak nemůžu odvyknout.“ 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS185698
Babička se přivítá se všemi z nás. Sedneme si ke stolu, Eleonore nalije do konvice čerstvý čaj, Hanička krájí ovocný dort. „Výjimečně jsem pekla sama,“ oznámí nám pyšně. Podívá se na Biene. „Jak se má Joe?“ zeptá se. „Pořád jsi s tím cimprlichem?“ „Néé!“ zasměje se Biene a vysvětlí nám: „Babče se nelíbil od sa mého začátku. Hrozně mě to zlobilo. Moje trápení vždycky brala na lehkou váhu.“ Oskar si na talířek naloží pořádný kus dortu a začne babičce vy právět o Joeových výletech v kabrioletu, pak taky o autokině a ná vštěvě slimáků. Přitom se pyšně dívá na mě a Mo, jako by byl za nás odpovědný. Babička se směje z plných plic. Dokonce i Eleonore si utírá slzy od smíchu. „Škoda, že tu není Grete, tohle by se jí taky líbilo.“ Grete je třetí spolubydlící. Pracuje v divadle jako kostýmní vý tvarnice a jako jediná z nich tří ještě není v důchodu. Pohledem zavadím o velké kuchyňské hodiny. Za pět minut čtvrt na pět. Pokud Patrik fakt přišel a zatím neodešel, už deset minut je pod starým dubem a čeká na mě. Spokojeně si zamnu ruce a usměju se. Spíš náhodou se podívám na Oskara. Potkáme se pohledem. Chci ucuknout, ale nejde to. Neměl by ucuknout on? Možná, ale taky to neudělá. „Jak pokračujete s tou vaší hudební hrou?“ zeptá se mě. Konečně se zase můžu chovat normálně a nerudnu. Babička Hanička je jako oheň. Jdeme za ní do jejího pokoje, aby chom mohli skouknout její poklady. Má velkou místnost. Vlastně jsou to dvě místnosti, oddělené lítacími dveřmi. V zadním pokoji je velikánská postel s nebesy. Kolem dokola jsou police s knihami. I na nočním stolku se kupí knížky. Jinak tam má jen moderní stereo. Rob by závistí praskl, kdyby ho viděl. V přední místnosti je psací 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS185698