Prima pusa (Ukázka, strana 99)

Vrátím se do hotelu. Cítím se jako vyždímaný ručník. Teď už na sto procent vím, že se barbína s Leonem znají dlouho. Zato ani na jedno procento nevím, jestli jsem se zachovala správně. Pro jisto­ tu se uklidím do bezpečí, protože minibus se surfaři by se měl kaž­ dou chvíli vrátit a dneska fakticky nemám náladu na to, abych se potkala s barbínou nebo Leonem. „Ty už jdeš do hotelu? Večeře je až v osm,“ diví se mamka, když jdu kolem ní. „Lehnu si na balkon,“ odpovím a spěchám dál.

Na balkoně se sesunu do plastového křesílka a zadívám se na zelené prsty na nohou. Nutně potřebují přelakovat. Přemýšlím nad tím, co bude dál. Leon na mě bude pekelně naštvaný, až zjistí, že se o nás barbína dozvěděla. No a? To mi může být srdečně ukradené. Každo­ pádně vím, že takový kluk není pro mě. Jen kdyby neměl tak rozto­ milé prsty… Ty za nic nemůžou. Čím víc o tom všem přemýšlím, tím je mi jasnější, že odsud mu­ sím fofrem pryč. Na Gardě nemůžu zůstat ani minutu. Trápila bych jen sama sebe. Zkusím mamce a Klausovi všechno vysvětlit a třeba mi dovolí, abych jela domů vlakem a těch pár dní, než přijedou, bydlela u Franzisky. Stěží tomu věřím, ale na téhle dovolené mě všichni z naší rodiny několikrát mile překvapili. Třeba to vyjde i teď.

Najednou na mě začnou z balkonu nade mnou pršet červené útrž­ ky. Jeden z nich přistane přímo přede mnou. Zvědavě se pro něj shýbnu. Je to kousek látky a je na něm černé „U“. Tohle jsem už někde viděla, napadne mě. Naprosto jasně. Vlastně jsem tuhle věc dneska držela v ruce.

Je to „U“ z nápisu „I love you“.

Barbína rozstříhala svoje milostné vyznání a hodila ho z okna.

98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS185697

Aha, takže bydlí hned nade mnou. Jasně, v tom patře bydlí i Leon s bráchou. Přesto je mi jí líto. Moc líto. Tyhle náramky asi niko­ mu nenosí štěstí. Moc dobře vím, jak teď barbíně je. Smutně otá­ čím černé písmenko v prstech. Vtom zaslechnu, že někdo klepe na dveře.

Je to Nora. V náručí drží kufřík stolních her, který si půjčila v re­ cepci, a ptá se, jestli bych si s ní před večeří nezahrála Člověče, nezlob se. Rozložíme hru na posteli. Jako vždycky se hádáme o to, která z nás bude mít červené figurky. Vrhnu se na ni, jako bych ji chtěla sníst. Nora vříská a odstrkuje mě od sebe. Po tom velkém mi­ lostném trápení je prima hrát si jako malá holka.

Rveme se jako koně. Nora ječí tak nahlas, že málem přeslechnu telefon. Naštěstí na něm začne blikat červené světýlko. Odstrčím Noru a vrhnu se pro sluchátko. Ohlásí se Angelo. V hale na nás čeká dvoučlenná návštěva a ráda by se mnou mluvila. Na odpověď nepo­ čká a zavěsí.

Roztřesou se mi ruce. Surfaři jsou zpátky, Leon zjistil, co se stalo, a chce mi vynadat! Hm, ale kdo je ten druhý? Nejspíš jeho brácha jako posila.

Na nejistých nohou scházím do přízemí. Angelo pořád sedí v re­ cepci. Sekne po mně zlomyslným pohledem. Ukáže na vstupní halu.

Cítím srdce až v krku a spěchám k hnědým koženým křeslům. Nad opěrkou jednoho z nich vykukují světlé vlasy. Barbína. Naproti ní nesedí nikdo jiný než Leonův bratr Tobias. Co ode mě chtějí? „Ahoj,“ oslovím je opatrně. „Ahoj,“ pozdraví mě Leonův bratr s úsměvem. „Mám na tebe prosbičku,“ pálí rovnou. „Řekni mi, prosím tě, cos dneska povídala Kiki.“ Barbína si mě měří pohledem od hlavy k patě. Nehne ani brvou.

Připadám si jako u policejního výslechu.

99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS185697

„Řekla jsem jí, že ji její přítel podvedl,“ pípnu. Proč to chce slyšet i ode mě? Je to pravda, tak co. „To jsem si mohl myslet,“ odpoví Tobias a usměje se ještě víc.

Připomene mi tím Leona. Ten se taky usmívá i v těch nejnemožněj­ ších situacích.

Začínám mít vztek. Co si o mně myslí? Že jsem si to vymyslela.

Zdá se, že mu Leon o svých bokovkách nevypráví. Určitě je to tak lepší. „Možná o tom nevíš ani ty,“ rýpnu si, aby nebyl tak namyšlený. „No, kdybychom se spolu líbali, musel bych o tom něco vědět, ne?“ odpálkuje mě a pobaveně se rozesměje. „Proč bychom se my dva měli líbat…? Myslela jsem Leona… Lí­ bala jsem se s Leonem, ne s tebou!“ vykoktám. Teď tomu nerozu­ mím už vůbec. „Jenže Leon s Kiki nechodí, nikdy spolu nic neměli,“ odpoví mi Tobias suše. Kiki přikývne. „S Kiki chodím já.“ Chvíli trvá, než mi to dojde. Teď valím oči pro změnu já. A rov­ nou s pusou dokořán. Takže Leon s Kiki fakt nechodí? Najednou nevím, jestli se mám smát, nebo brečet. „Promiň, Kiki,“ omlouvám se. „Bylo to nedorozumění…“ „Kvůli tobě jsem se strašně lekla,“ spustí Kiki vážně. Hned se ale usměje. „Nejdřív jsem si myslela, žes to chtěla prásknout na jinou holku, ale klobouk dolů, žes to dokázala říct sama o sobě. Máš od­ vahu.“ Aha, takže ona předtím nekoukala jako sůva z nudlí proto, že by jí nešlo do hlavy, jak je možné, že se Leonovi líbí holka jako já.

Zírala, jak jsem odvážná! A já si myslela, že je to hloupá slepice.

Hrozně se za sebe stydím. „A co Leon?“ pípnu nesměle. Srdce mi už zase řádí jako praštěné. „Nic o tom neví,“ odpoví Kiki.

100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS185697