„Alexi, udělej to. Prosím, spal ho!“ nitro se mi stáhlo, poslední slova jsem jen zašeptala. „Vážně to chceš?“ Čekal. Na jeho otázku jsem nedokázala odpovědět. Bolest mě prostoupila a podlamovala mi teď kolena. „Prosím, udělej to pro mě. Znič své noční můry.“ Stáli jsme tam proti sobě, dva lidé, kteří o sobě vědí vše, co mělo zůstat skryto. „Dobře, udělám to, pokud… se budeš dívat!“ Rychlými, rozhodnými pohyby položil obraz zpátky na stojan, přisunul ke mně židli a posadil mě na ni. Strhl plachtu s provazy. Vzal z police sklenici s ředidlem a vylil ji na plátno. Vzduch se naplnil vůní benzínu, tekutina rozleptala obrysy postav, které se na plátně začaly ztrácet jakoby v mlze. „Tak řekni, mám to udělat?“ Teď už skoro křičel. Nedokázala jsem to vyslovit. Vytáhl zápalky a škrtl. Malý oheň mu pomalu začal pálit prsty. Sklopila jsem hlavu. „Dívej se,“ hodil sirku vzduchem. „Nééé…“ uslyšela jsem samu sebe. Ten výkřik se ozval z hlubin nejtemnějšího zármutku, vyskočila jsem a chtěla sirku chytit v letu. Nestihla jsem to. Těsně kolem obličeje mi projela vlna horkého vzduchu, když obraz vzplál. Nebyla jsem to já, to jen mé ruce začaly dusit plameny holými dlaněmi. Necítila jsem bolest. Nevím, jak dlouho to trvalo. Z obrazu zbylo jen torzo. Stále ještě hořel, když mě od něj odtáhl. Všude kolem mě se po podlaze válely koblihy. Nebyl to Alex, ale Martin. Viděla jsem, jak chytil minimax, který mi sem před lety přinesl. 103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS185646