„Alexi, udělej to. Prosím, spal ho!“ nitro se mi stáhlo, poslední slova jsem jen zašeptala. „Vážně to chceš?“ Čekal. Na jeho otázku jsem nedokázala odpovědět. Bolest mě prostoupila a podlamovala mi teď kolena. „Prosím, udělej to pro mě. Znič své noční můry.“ Stáli jsme tam proti sobě, dva lidé, kteří o sobě vědí vše, co mělo zůstat skryto. „Dobře, udělám to, pokud… se budeš dívat!“ Rychlými, rozhodnými pohyby položil obraz zpátky na stojan, přisunul ke mně židli a posadil mě na ni. Strhl plachtu s provazy. Vzal z police sklenici s ředidlem a vylil ji na plátno. Vzduch se naplnil vůní benzínu, tekutina rozleptala obrysy postav, které se na plátně začaly ztrácet jakoby v mlze. „Tak řekni, mám to udělat?“ Teď už skoro křičel. Nedokázala jsem to vyslovit. Vytáhl zápalky a škrtl. Malý oheň mu pomalu začal pálit prsty. Sklopila jsem hlavu. „Dívej se,“ hodil sirku vzduchem. „Nééé…“ uslyšela jsem samu sebe. Ten výkřik se ozval z hlubin nejtemnějšího zármutku, vyskočila jsem a chtěla sirku chytit v letu. Nestihla jsem to. Těsně kolem obličeje mi projela vlna horkého vzduchu, když obraz vzplál. Nebyla jsem to já, to jen mé ruce začaly dusit plameny holými dlaněmi. Necítila jsem bolest. Nevím, jak dlouho to trvalo. Z obrazu zbylo jen torzo. Stále ještě hořel, když mě od něj odtáhl. Všude kolem mě se po podlaze válely koblihy. Nebyl to Alex, ale Martin. Viděla jsem, jak chytil minimax, který mi sem před lety přinesl. 103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS185646
Alex zmizel. Z jeho zrůd zbyl jen popel. Vše pokryla bílá, šlehačková pěna. Omdlela jsem.
Gabriela vypráví popáté O cestě vzhůru Dívám se nahoru, do nekonečných dálek, na jasné hvězdy nade mnou. Mám pocit, že jsem dávno, za hranicemi mé paměti, spadla z mrazivého nebe dolů a už nikdy se nedostanu zpátky. Je těžké zůstat delší dobu jen sama se sebou a samotou, co stláčí plíce a srdce. Těžko se dýchá. Smutek má příchuť soli. Prázdná tramvaj ve dvě ráno. Jednohlas uprostřed ticha. Ti, co zbyli, se toulají. Nechtějí domů. Když najdou svůj druhý hlas, zmizí ve křoví, v chodbách domů a opuštěných průjezdech. I hotely s popraskanými neony už mají zavřeno. Pro mámu s tátou jsem ta, která to dokázala. Mámě jsem koupila a vybavila vlastní byt v našem paneláku. Aby měla kam utéct, když to na tátu přijde. Každý rok jí zaplatím lázně a dlouhou dovolenou někde na jihu. Táta zase miluje auta. Nové dostane jen, když udrží pití na uzdě. Po letech mě konečně vzali na vědomí a chovají se ke mně s úctou. Nebo spíš k mým penězům? Když se mnou mluví, uhýbají očima. Potřebuji si s někým popovídat. Nutně. Volám mámě. Rozespalé – Haló? A já přemýšlím, jestli nemám zavěsit. Přece jen řeknu – ahoj mami, nepotřebuješ něco? (Ach bože, proč se mě nikdy nezeptá, jestli něco nepotřebuji já?) – Ani ne, víš, jsou dvě hodiny ráno. 104
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS185646
– Vážně? Právě jsem skončila v práci, neuvědomila jsem si, že už je tolik. – Máš toho moc, viď? Běž se raději vyspat. Nechtělo se mi spát. – Dobrou noc. Zavěsila. Vlastně se o mě, úspěšnou, přestala dávno starat. Střídavě se strachuje jen o mé sestry, které nedokážou změnit svůj život. Mně má za zlé, že to neudělám za ně, i když to nikdy neřekla nahlas. Znám tohle ze své praxe, nemá to cenu, jsou závislé na pravidelných domácích dávkách hrubosti a ponižování. Jejich životy jsou černá díra, kam mizí peníze, které dávám mámě, a která se snaží vsát i moji mámu, když říká, že v každém manželství je něco. Nikdy jsem své sestry neměla ráda. Vždycky to s nimi byl boj o místo na slunci. – Mami, kup si něco. – Na mně přece nezáleží. – Ne, na tobě záleží ze všech nejvíc. Jsi ve skutečnosti jediný můj blízký člověk. Zvláštní, jak moc jsme vydáni napospas svým matkám. Byla jsem stále dítětem a nevěděla, kdy to skončí. Až se ti budu jednou dívat do rakve, nebo ty mně. Úzkost mi sevřela vnitřnosti. Nechtělo se mi domů. Moje ložnice bude zase plná ukřičené prázdnoty. Dnes si chci s někým popovídat. A ještě víc s někým mlčet. V baru U Žluté kočky měli ještě otevřeno. Objednala jsem si u barmana další gin, tonik mi nedávejte, ten ještě mám. Kromě mě a jednoho ztroskotance tu už nebyli žádní hosté, přesto mi nalil až po chvíli a neochotně, aniž se mi podíval do očí. Muž na druhém konci barového pultu si objednal to 105
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS185646