Byl bych s ní nepochybně nakonec odešel tak jako tak, ale tím, že to řekla, bylo všechno najednou snadné. Do té chvíle jsem nevěděl, jak by reagovala, kdybych ji chtěl následovat. Strávil jsem s ní od našeho příchodu do Vily skoro všechen čas, seděl jsem jí po boku, když svými řečmi rozčilovala Ilju a ostatní, a všem, i jí, muselo být zřejmé, že jsem do ní zamilovaný. Před ostatními se ke mně sice chovala, jako by mě léta znala, ale když přišel večer, pokaždé se se mnou rozloučila a odklidila se na postel Micky Mouse ve vedlejší místnosti. Nic mezi námi nebylo. Ani třeba jen delší dotyk. I proto jsem se jí neodvážil navrhnout, že bych šel s ní. Třeba by se ukázalo, že necítí totéž co já, a klidně by mě opustila, což by mě nepochybně zcela zdrtilo. Ale teď nepřipustila žádné pochyby. „Klidně počkej tady,“ řekl jsem. „Moc toho nemám.“ Asi si umíš představit, že můj odchod z Vily v doprovodu Anděly vzbudil jisté pozdvižení. Když jsem se loučil s Iljou, řekl: „Doufám, že toho nebudeš litovat, Hobo. Mám pocit, že s ní jdeš někam, odkud už nevede cesta zpátky. Je to cesta bez zpáteční jízdenky.“ Věděl jsem přesně, jak to myslí, ale nemohl jsem si pomoct. Hobo je s Andělou v ráji Na dně šachty si Hobo vzpomíná, že pak ve svém vyprávění přeskočil několik dnů. Měl za to, že líčení, jak se s Andělou pokoušeli najít střechu nad hlavou, by možná Barona nudilo. Zmínil se tedy jen o tom, // 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS185632
že těch prvních několik dnů přespávali na různých místech, k nimž ho dovedla. Neodhodlal se popsat tu pouť dopodrobna možná i proto, že ne všechno si pamatoval. Byl v jakémsi deliriu. Pamatoval si jen, že většinu těch dní trávili hledáním noclehu, až nakonec strávili první noc v parku. Bylo září, konec léta, a přes den bylo ještě docela teplo, ale v noci z půdy stoupal chlad, který ho budil. Když ráno vstal, cítil každou kost v těle. Při každém probuzení se přitom ujišťoval, že Anděla spí vedle něho, jako by se bál, že na těch jejích řečech o cestách do jiných světů může něco být. Asi po třech dnech Anděla konečně našla zahrádkářskou kolonii, kde prý dříve občas přespávala. Jedna z chatiček hned na okraji kolonie byla, jak ho ujišťovala, opuštěná. Spala tam v minulosti několikrát a nikdy nikdo nepřišel. Měla asi pravdu, protože vnitřek chatičky i zarostlé záhony okolo ní napovídaly, že ji celá léta nikdo nevyužíval. Hobo si na dně své šachty do nejmenších podrobností vybavuje okamžik, kdy s Andělou poprvé do chatičky vstoupil. Vzpomíná, jak museli v nízkém lesíku čekat, až ze zahrádkářské kolonie odejdou poslední lidé, kteří tam v tomto ročním období trávili ještě pořád dost času, ale i po setmění si museli dávat pozor, aby je nikdo nezahlédl, protože někteří majitelé zahrádek ve svých chatičkách i přes noční chlad přespávali. Anděla věděla, že rezavý zámek na dveřích lze vytáhnout i s petlicí. Počínala si při tom překvapivě zručně a opatrně. Když se protáhli pootevřenými dveřmi dovnitř, vyklonila se z okna a zámek s petlicí vrátila na původní místo, aby odemčené dveře nevzbudily v případných kolemjdoucích podezření. 102 //
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS185632
Okolo chatičky však téměř nikdo nechodil. Byla až na samém okraji kolonie a od sousedního pozemku byla oddělena spletí okrasných dřevin, jež vytvořily přírodní stěnu. Ani směrem od lesíka, odkud přišli, nebylo nízký dřevěný domeček za křovím vidět, což byl asi důvod, proč ji během let neobjevili jiní bezdomovci. Anděla se uvnitř rychle zorientovala. Jako by odsud odešla včera, vytáhla bez dlouhého hledání prostěradlo, které pověsila na dva hřebíky nad oknem. Pak chvíli něco hledala kdesi pod gaučem, až našla několik svíček a zápalky. Když rozsvítila, všiml si stolu a dvou židlí, v jednom rohu pak zahradnického náčiní. V druhém rohu rozeznal dřevený pult zavěšený na stěně a na něm vařič s plynovou bombou. Hobo si vybavuje každý okamžik. Vzpomíná, jak o něco později Anděla sfoukla svíčku, otevřela dveře a oba se vykradli ven. Ve tmě, v níž na sebe příliš neviděli, se oba svlékli. Byli úplně nazí. Umyli se dešťovou vodou v sudu za chatičkou, když nejprve z hladiny odstranili vrstvu listí. Osušili se ručníkem, který Anděla přinesla chatičky. Pamatuje si, jak pak spolu, ještě stále úplně nazí, tiše seděli na lavičce před chatkou. Nad nimi zářily hvězdy. Tmou k němu probleskovalo Andělino tělo. Byla mu trochu zima, ale neodvážil se navrhnout, že by se měli obléct nebo jít dovnitř. Tušil, že si Anděla přeje, aby zůstali tak, jak jsou. Seděla těsně vedle něj, dotýkala se jeho boku, a on, ač se toho pocitu z neznámých důvodů bál, cítil navzdory chladu podzimního večera vzrůstající vzrušení. Bál se, jestli se něco nepokazí, když se ji pokusí políbit. Chovala se už od chvíle, kdy ji poznal, tak divně, že fyzický vztah se zdál téměř nepatřičný. // 103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS185632