Byl bych s ní nepochybně nakonec odešel tak jako tak, ale tím, že to řekla, bylo všechno najednou snadné. Do té chvíle jsem nevěděl, jak by reagovala, kdybych ji chtěl následovat. Strávil jsem s ní od našeho příchodu do Vily skoro všechen čas, seděl jsem jí po boku, když svými řečmi rozčilovala Ilju a ostatní, a všem, i jí, muselo být zřejmé, že jsem do ní zamilovaný. Před ostatními se ke mně sice chovala, jako by mě léta znala, ale když přišel večer, pokaždé se se mnou rozloučila a odklidila se na postel Micky Mouse ve vedlejší místnosti. Nic mezi námi nebylo. Ani třeba jen delší dotyk. I proto jsem se jí neodvážil navrhnout, že bych šel s ní. Třeba by se ukázalo, že necítí totéž co já, a klidně by mě opustila, což by mě nepochybně zcela zdrtilo. Ale teď nepřipustila žádné pochyby. „Klidně počkej tady,“ řekl jsem. „Moc toho nemám.“ Asi si umíš představit, že můj odchod z Vily v doprovodu Anděly vzbudil jisté pozdvižení. Když jsem se loučil s Iljou, řekl: „Doufám, že toho nebudeš litovat, Hobo. Mám pocit, že s ní jdeš někam, odkud už nevede cesta zpátky. Je to cesta bez zpáteční jízdenky.“ Věděl jsem přesně, jak to myslí, ale nemohl jsem si pomoct. Hobo je s Andělou v ráji Na dně šachty si Hobo vzpomíná, že pak ve svém vyprávění přeskočil několik dnů. Měl za to, že líčení, jak se s Andělou pokoušeli najít střechu nad hlavou, by možná Barona nudilo. Zmínil se tedy jen o tom, // 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS185632