straně druhé z morálního hlediska odporných až k zvracení, vyzýval národ k masakru. Les juifs je nutno vybít, hned teď, protože zítra by mohlo být pozdě! Věcní řezníci se mírně usmívali: nečekali na žvanila, aby provedli exekuci – tu již naplánoval mnohem racionálnější šílenec. Pro svou práci nepotřebovali lékaře Destouchese-Célina, těžce zraněného v první světové válce, ale chovali se k němu s blahosklonnou korektností, protože škodit jim nemohl. Provensálský vlastenecký básník, nadaný, ale bezvýznamný, jenž s oblibou znova psal Hamsunovy nejslabší romány, cítil, že přišla jeho chvíle, teď, když byly rozprášeny pařížské spolky, a nabídl své služby. Jean Giono. Jeho lesní cesty mu byly dávno odpuštěny a je předmětem respektu. Avšak tehdy – v době retour à la terre – byl oceňovaným pěvcem krachu. Několik mladých rebelů se konstituovalo jako triumfátoři porážky, těm byla francouzská dobromyslná republikánská každodennost příliš fádní, a proto vykročili napravo, ale mohli by se – stačila by nezvažitelná nuance a drobný posun jejich rozčilené mysli – probojovat i do správného tábora, situovaného nalevo: Drieu la Rochelle, Robert Brasillach. První spáchal sebevraždu, druhý byl poté zastřelen, protože to s kolaborací opravdu hodně přehnal a naprosto profesionálně vydával své krajany stále se vlídně usmívajícímu okupantovi s ocelovým stiskem. Žádné slzy, žádný soucit, žádná lítost. – Robespierre roku 1944 w
98
w
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS185431