„Nevíš ještě skoro nic. Ve svých dvaadvaceti letech toho o životě ještě mnoho nevíš. Když občas spadneš o schod níž, je to proto, že jsi něco zanedbala, něco vzala na lehkou váhu a nepochopila tak, jak bys měla. Věř mi, nejsi jediná, kdo po těch schodech kráčí. Všichni živí po nich jdou a směřují za poznáním. Za láskou. Za pokorou. Za pochopením. Za mnou.“
Poprvé překračuji práh našeho domova s novorozeným synem v náručí. První, co zahlédnou moje oči při otevření dveří, je velké zrcadlo naproti a v něm mé pětadvacetileté Já. Proběhne mnou zvláštní vlna energie. Vidím krásné tělo, na něž jsem hrdá, za to všechno, co mi dalo a co se mnou vydrželo. Vidím krásné křivky, velká prsa, která krmí mé dítě, vystouplé bříško, široké boky. Líbí se mi tvář plná popraskaných žilek, líbí se mi ty unavené oči a první vrásky od smíchu i pláče kolem nich. Já… „Na co myslíš?“ zeptala jsem se svého muže, který mě jaksi podezřívavě pozoroval. „Na to, jak jsi najednou jiná. Krásně jiná.“ „Jak jiná?“ vyzvídám. „Už nejsi děvčátko… Už jsi žena.“
102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS185347