„Přímo ne,“ řekla přísně Vlčková, „ale využil toho, že si to myslím, a záměrně mě při tom nechával. Nechtěla jsem zasahovat do jeho domnělého léčení, a tak jsem mu v posledních dnech nedávala poznámky.“ „To mě mrzí,“ řekla na to dost nešťastně maminka. Kdyby to řekl táta, bylo by to upřímné, ten je z pracovních důvodů rád, když poznámky nosím, ale mamince to nejspíš vyletělo z pusy jen jako zdvořilost. Vlčici to zřejmě přivedlo k rozhodnutí udělat všechno proto, aby mámu nic mrzet nemuselo, a dala mi hned první hodinu poznámku za to, že vyrušuji mluvením, i když jsem nic neřekl, protože to nebylo možné. S Fialkou jsem nemluvil a začít s ním mluvit jsem neměl v plánu, což jsem jí dokázal hned další hodinu při angličtině. Pod poznámku o mluvení mi připsala druhou, že nemluvím: „Odmítl procvičování konverzace Cizinec na nádraží se zdůvodněním, že s Fialkou nemluví, a zpochybňoval mé upozornění, že o tom, kdo s kým bude mluvit, rozhoduje třídní učitelka. Jarmila Vlčková.“ Fialka se mě podle učebnice zeptal anglicky: „Pane, nevíte, v kolik hodin jede osobní vlak do Londýna?“ a já mu místo „V jedenáct čtyřicet pět“ odpověděl česky: „Zeptej se někoho jinýho! Podle tebe mám protekci, tak jedu rychlíkem!“ Fialkovi z toho spadla brada. S otevřenou pusou čučel jako lev na kašně, ale nevyletělo z něj ani á. A jestli jo, tak zaniklo v křiku Vlčkové. Přesně tak jsem to chtěl. Ať slyší, jak je to s nadržováním! Ať vidí, že já – na rozdíl od něj – s ním nezačnu mluvit ani na příkaz učitelky!
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS185208