Jarmark obnažených duší (Ukázka, strana 99)

uřízne. Tak si večer vždycky dávám pozor. Moc se mi líbilo, když ze mě mamka jednou před spaním udělala kuklu. Zabalila mě do peřiny a já se potom skoro nemohla hýbat. Říkala, že ráno z mé postele vyletí krásný motýlek. Chtěla bych být kukla každý večer, potom bych se už tolik nebála. Když jsem kukla, peřina mi drží ruce a nohy a nic se mi nemůže stát. Ale mamka mi už pak tu kuklu nikdy neudělala. Chtěla bych, aby maminka měla alespoň počítač u mě v pokojíčku. Ten v noci barevně svítí, nebyla by tady ta ošklivá tma.

Maminka na mě z pokoje volá, ať jdu spát. Už jsem se oblíkla do pyžámka a vyčistila si zoubky. Mamka ještě pracuje, zavřela dveře do pokoje, nasadila si sluchátka, ze kterých trčí takový legrační mluvítko, a začala si přes počítač s někým povídat. Bojím se jít dovnitř dát jí pusu před spaním, radši počkám na chodbě. Strašně moc bych se ještě chtěla zeptat, proč do telefonu říkala, že jsem nemocná. Vždyť to není pravda. Když jsem ve školce musela sníst tlustý maso, co se na talíři klepalo jako živý, strčila jsem ho do kapsy u zástěrky. Pak mně paní učitelka a mamka vynadaly, že jsem lhářka, když jsem řekla, že jsem všechno snědla. Ale já nechtěla lhát, jenom se mi chtělo blinkat, když jsem musela to maso sníst.

Já vím, že se nesmí lhát… Mamka s taťkou říkaj, že dospěláci vždycky mluví pravdu a že je moc ošklivý, když děcka lžou. Ale stejně tomu moc nerozumím, dospěláci si taky vymýšlej. Když jsem přišla do třídy předškoláků a onemocněla naše teta Lucie, byla u nás místo ní taková ošklivá, stará učitelka. Vůbec nevoněla, jako naše teta Lucie, měla ošklivý svetr 101 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS185146

s fuflíkama a na obličeji šeredný boláky. A když jsme měli po „o“ spát, tak jsem si povídala s Andrejkou.

A ta nová učitelka vytáhla ze stolečku jehlu a nit a šla k našim postýlkám. Moc dlouho tu jehlu navlíkala a říkala, že nám zašije pusu. Rozbrečela jsem se a schovala se pod peřinu. Andrejka se taky bála, protože si přetáhla peřinu přes hlavu jako já. Pak říkala, že ta blbá úča kecala, že by to stejnak neudělala, že jenom lhala, aby nás postrašila. A taky že to řekne svýmu tátovi a ten jí rozbije hubu. A taky říkala, že dospěláci lžou víc než děti, že to říkal její táta, a že huba není sprostý slovo.

Zebou mě nohy, bačkůrky jsem si někam zakopla a mamka mi bude nadávat, že jsem zase bosa. Pořád ještě mluví s tím počítačem. Je slyšet, jak se směje.

Raději jdu do postýlky, třeba mi přijde dát dobrou noc. Škoda, že ještě nepřišel tatínek s dárečkem. Přála bych si ještě jednoho plyšáka. Králíčka. Jmenoval by se Pufík. Mufík by měl novýho kamaráda. Když jsem měla svátek, upekla mi maminka bábovku. Třeba mi ji chce upíct v noci, až už nebude muset pracovat. Jako překvapení, jako na Vánoce, když s taťkou v noci nazdobili stromeček a ráno mi říkali, že ho k nám prostrčil Ježíšek oknem. Ale já hned poznala, že to byl ten stromeček, co ho přinesl tatínek a dal ho do kýble s vodou na balkon. Ještě minulý Vánoce jsem si myslela, že nám na něj Ježíšek na tom balkoně zavěsil ty ozdoby, co jsou v krabici ve sklepě.

Ale Andrejka říkala, že jsem hloupá a že jí její táta řekl, že už je moc velká na to, aby věřila na Ježíška.

Tak nevím… Raději zalezu do pelíšku, aby se mamka nezlobila, že ještě neležím.

102 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS185146

Něco šramotí. Chtěla bych být za kuklu. Bylo by mi teplíčko a nemusela bych hlídat ruce a nohy, aby nevylezly z postele. Škoda, že jsem ještě nedostala žádný dáreček. Taťka ještě nepřišel a maminka pořád pracuje. Ve školce jsem rozdala děckám bonbony a teta Lucie mi s dětmi popřála a dostala jsem obrázek. A Andrejka mi dala čokoládu. Škoda, že na mě děda zapomněl. A Klára – slíbila mi přeci, že až budu mít narozeniny, tak mi upeče dort a bude jen můj. Ještě nikdy jsem nedostala dort.

Zase něco slyším. Nějaký bouchání. Mačkám se na stěnu. Studí. Maminka mi ukazovala, jak se zapíná topení pod oknem, ale bojím se vylízt. Když si přetáhnu peřinu přes hlavu, klidně se můžu otáčet a nic se mi nestane. Něco ťuká. Kde? A znovu? Je to kousíček ode mě, a teďka znovu, za stěnou, u polštáře. To nemůže být nikdo pod postelí. To bouchá ta stěna.

Když mi tatínek tady přidělával poličku, tak říkal, že stěna v našem domě je tvrdší než kámen. Zase bouchá! Zkouším si sama udělat kuklu, ale nejde to, vždycky mi zůstane jedna ruka venku.

Buch, buch. Ťuk, ťuk.

Chce se mi brečet. Mám hlavu pod peřinou a špatně se mi dýchá. „Maminko! Maminko!“ Ťuk, buch, buch. Buch, BUCH!

103 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS185146