Na ostří pera
vysvětlit Američanům, proč je tak důležité, abych s nimi jednal. Pro vás je americká přítomnost v Evropě po druhé světové válce samozřejmou. Pro většinu Američanů nikoliv. V USA jsem byl po helsinské konferenci často kritizován, že jsme Sovětům učinili příliš velké ústupky. Ale Závěrečný akt pomohl u vás ke vzniku disidentského hnutí, k tomu, aby se váš Václav Havel stal nakonec vaším prezidentem. Nyní je složité vysvětlit, proč americká prosperita také závisí na prosperitě střední Evropy, jak je tedy významné, abychom podpořili vaši svobodu a demokracii.“ Bavili jsme se o řadě problémů, ale přesto mi na můj dotaz ohledně jiné neklidné noci konkrétně neodpověděl. Dodnes tedy nevím, zda měl ještě jindy tak špatný spánek. Když jsme u toho spaní: V Bílém domě jsem se rovněž zajímal, jak vypadá pokoj, v němž spal Winston Churchill na vánoce 1941, krátce po Pearl Harboru. Dorazil sem na palubě křižníku, aby s Rooseveltem kul plány, jak porazit nacistické Německo a fašistické Japonsko. Původně mu Rooseveltova žena Eleonora vybrala Lincolnovu ložnici. Churchillovi se však nelíbila postel. Tak se vypravil chodbou prvního poschodí a ve volných pokojích zkoušel jednotlivé postele. Nakonec si ve východním konci chodby vybral pokoj č. 12, Růžovou ložnici. Jednak mu vyhovovala její postel, jednak tu spala královna Alžběta v roce 1939 a konečně, zdi byly vyzdobeny reprodukcemi z časů viktoriánské Anglie. Skutečně, v pokoji k vám dodnes dýchne cosi ze staré Anglie, možná tu ještě dokonce zůstaly stopy dýmu z Churchillových doutníků, které kouřil, kde a kdy se dalo. Bylo to všude, ve vaně stejně jako za slavnostní tabulí, ať se to okolí zamlouvalo či nikoliv. Vlastnost premiérů? Ačkoliv jich kouřil až dvanáct denně a k tomu denně pil láhev whisky, překročil devadesátku a vůbec se ukázal jedním z nejschopnějších státníků dvacátého století. Podle toho se také choval, neváhal na chodbu vyrazit v pyžamu, k velké nelibosti personálu a ostatních hostí. Bílý dům je velký, ale nikoliv zase tak, aby schoval různé neřesti svých hostů. Ale jeho pojmenování pochází až z minulého století, předtím ho nazývali prezidentským palácem, zámkem či prostě vilou. Teď svůj „Bílý dům“ mají mnohé metropole, například v Kyjevě se prezidentskému sídlu jinak neřekne. Je také bílý. Ačkoliv jsem v něm několikrát byl, dělal jsem rozhovory s prezidenty Kravčukem, Kučmou a Juščenkem, nemohu potvrdit, zda je omítka stejného složení. Co je v Americe veřejně 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS185012
Za oponou politiky
dostupné, jinde je státním tajemstvím. V každém případě je ten kyjevský podstatně menší. Už proto, že v něm státní návštěvy nespí. Moskevský Bílý dům není pro prezidenta, ale ruské orgány. I dnes má washingtonský Bílý dům své „otevřené dveře“, byť už ne tak často a v takovém rozsahu, jako tomu bývalo dříve. Ale při vrcholném setkání, summitu, jsme měli privilegium porozhlédnout se po něm, byť jsme samozřejmě nemohli strčit hlavu do všech sto dvaatřiceti místností. Co bychom také z toho měli? Možná bych tam bloudil dosud. Zda jsem si odvezl něco na památku? Ano, zajímalo mě, co měli vůdcové obou velmocí k večeři. V době summitu tu byl šéfkuchařem Francouz. Zjistil jsem, že jim připravoval kuře na sýrové omáčce, které nazval Reaganovým. Pro zájemce dodávám, že zvláštností byl muškát, který velmi provoněl omáčku. Dodnes ho dělám svým návštěvám a musím říci, že s velkým úspěchem.
Mezi čtyřma očima Už jsem poznamenal, že jsem se zúčastnil všech summitů Gorbačov – Reagan. Napsal jsem o tom knížku Svět mezi čtyřma očima. Omlouvám se, že tak často zde cituji své knihy, ale je tomu tak především proto, že nechci znovu opakovat, co už jsem jednou napsal a vydal, raději se tedy jen odvolávám na pramen. Přesto alespoň pár vzpomínek, které mi v bloku zůstaly. Společně s ostatními jsem mrzl na trávníku před švýcarskou vilou La Fleur d´Eau, kde se konalo vůbec první jejich setkání a netrpělivě čekal, jak to dopadne. Ulevilo se nám, když nám tiskový mluvčí Ronalda Reagana sděloval, jak oba státníci se v okamžiku, kdy se jejich jednání zastavilo na mrtvém bodě, rozhodli projít parkem a pak zašli do pavilonu, aby usedli u plápolajícího krbu a pokračovali – už v jiném, daleko přátelštějším duchu. Novináři jsou však hodně zvědaví. Larry Speakes nám 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS185012
Na ostří pera
to vyprávěl tak, že to byla opravdu náhoda? Jak to, že tam tedy v krbu hořel oheň? Kdo a kdy ho zapálil? Zkoumali jsme, kdo to zařídil, protože ani jeden z prezidentů to určitě nebyl. Takže to nebyla taková náhoda? „Asi tam hořel celých čtyřiadvaTen v brýlích, to jsem já mezi novináři na cet hodin,“ odvětil Speakes. To nás pobavilo podobně jako summitu v Ženevě. jiná vyjádření. „Tam, kde se procházeli, byla tráva, nebo...?“ zněl další dotaz. „Procházeli se po štěrkové cestě,“ pokračoval Larry. „Ale byly tam stromy?“ novinář byl neodbytný. „Byla to štěrková cesta. Stromy jsou asi v délce dvaceti yardů podél okraje pozemků. Uprostřed je pár jehličnanů, jinak je tam trávník.“ „Můžete to tedy charakterizovat jako lesní procházku?“ „No, spíše jako procházka na okraji lesa.“ Neznalým je třeba napovědět, že během sovětsko-amerických rozhovorů v Ženevě se vedoucí obou delegací dohodli na jedné takové „lesní procházce“. Vzešel z ní společný základ pro možnou dohodu o raketách středního doletu v Evropě. Bílý dům to nakonec neschválil, ale termín „lesní procházka“ se už vžil jako způsob, jímž lze dospět k dohodě. Kdyby tam byly stromy, už bychom věděli, na čem jsme, ale bez stromů? Přece však byla naděje, vždyť to byla „procházka na okraji lesa“. 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS185012