98
PRVNÍ SVĚTOVÁ VÁLKA A ČESKÁ OTÁZKA
Usídlil se v Tauridském paláci, zajistil si kontrolu nad nejdůležitějšími institucemi, podpořil utváření milic, jeho vojenská a zásobovací komise řídily tyto zvlášť důležité úseky. Sovět nedovolil financovat dosavadní vládní moc a dal zatknout ministry a některé další kompromitované politiky. Pod svou pravomoc soustředil všechny vojenské jednotky, které tak už nemohly být proti němu použity. V Tauridském paláci měl sídlo také prozatímní výbor dumy, poslanecké sněmovny, který v noci na 28. února prohlásil, že se ujímá moci. Stalo se tak poté, co předseda dumy zjistil, že potlačit lidové vzkypění a jeho důsledky násilím je vyloučené. Výbor začal chystat ustavení nové vlády. Jejím předsedou se stal kníže Lvov. Jmenoval ho ještě car – aby vzápětí v zeleném salónku svého vlaku podepsal abdikaci. Za svého nástupce určil syna Alexeje, do jeho dospělosti měl být regentem carův bratr Michail. Lékař ale Alexejovo jmenování ze zdravotních důvodů nedoporučil, car tedy předal vládu přímo Michailovi. Bylo to však už zcela neživotné rozhodnutí. V Tauridském paláci oznámil jeden z politiků změnu na trůně davům shromážděným v Jekatěrinském sále. Čekal nadšení. Místo něho zahučel sál nespokojeností: „Pryč s Romanovci! Ať žije demokratická republika!“ Michail se ostatně ani neodvážil carskou korunu převzít, prý ať o vládci rozhodne Ústavodárné shromáždění. Nebyla už ale žádná naděje, že by tato instituce mohla zachránit monarchii a trůn pro některého z Romanovců. Bývalý car chtěl odjet i s rodinou do Anglie a po válce se usadit na Krymu. Ani toho však již nedosáhl, místo toho na carskou rodinu čekala internace v Carském Selu. Carismus patřil dějinám. Revoluce, která měla měnit Rusko v demokratický stát, zvítězila – ale nekončila. Rusko se nezklidnilo, ani vnitřně nezkonsolidovalo. Všechno v něm bylo jakoby „prozatímní“, i politická situace, i politické instituce. Bylo to dáno také „dvojvládím“, vedle vlády působily sověty. Rozklad se nezastavoval. Rusko přestalo být vojenskou mocností, živelně se vzdalovalo válce, ač v ní bylo stále přítomno. Soupeřily v něm zcela protikladné tendence, k mocenskému šturmu se chystala spiklenecká radikální levice, představovaná Leninovými bolševiky, o moc usilovaly i konzervativní síly. Rusko bylo nepevné, rozeklané, trpící, zároveň ale mocně působilo ohlasem svého vývoje, který byl znát ve všech válčících státech. Byl různorodý, a to dokonce uvnitř každé země, vyvolával rozdílné výklady, představy, naděje. Zároveň vrhal stín ležící nad celou válkou.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS184948
99
VÁLKA SE ROZŠIŘUJE
Válka se rozšiřuje
Mezi telegramy, které 16. ledna 1917 odeslalo německé ministerstvo zahraničí svým zastupitelským úřadům, byl jeden zcela zvláštní. Šifrér si s ním dal mimořádnou práci, přikázal mu to sám ministr Zimmermann, který text depeše připravil. Obsahovala nabídku Mexiku, aby vstoupilo do války po boku Německa. V případě vítězství ho měla čekat vzácná kořist: získalo by zpět tři státy, Arizonu, Nové Mexiko a Texas, které před sedmdesáti lety odstoupilo Spojeným státům. Od mexické vlády očekávali v Berlíně také zprostředkování míru s Japonskem, které by se pak mohlo dostat do křížku se Spojenými státy. V takovém případě měly mít německé zbraně definitivně vyhráno, protože by jim prý nikdo v Evropě už nedokázal čelit. Telegram a spekulace s ním spojené byly výsledkem rozhodnutí, které padlo v Berlíně 9. ledna: znělo zlověstně – rozpoutat neomezenou ponorkovou válku. Německá admiralita se o ni zasazovala už dlouho, dokonce ji na čas spustila, ale pak ji – nerada – musela přerušit. Naléhal na to sám kancléř Bethmann-Hollweg, který se obával politických komplikací a chtěl nejdříve připravit diplomatickou obhajobu tohoto nebezpečného způsobu boje. Netrpěliví vojáci však svůj ponorkový trumf stále připomínali. Kancléře považovali, jak už víme, za nerozhodného kolísavce, který je překážkou rychlého válečného vítězství. Stejně se už na něho díval i císař Vilém, nikdy ostatně neměl Bethmanna rád. Ještě ve svých poválečných memoárových záznamech se o něho jízlivě a nerudně otřel. Císařova nervozita stoupala úměrně s tím, jak braly za své jeho sebevědomé předpovědi o německém „válečném výletu“ na západ. Na frontách se ovšem dosud nic nerozhodlo – spolykaly už milionové oběti. Válka polykala i kariéry generálů a politiků. Poděkovat se musel dokonce generál Joffre. Dlouho vládl diktátorsky generálnímu štábu, do budovy ministerstva války v pařížské ulici St. Dominique chodíval přesvědčen o své nepostradatelnosti. Ministři se měnili, on zůstával. Na konci roku 1916 poznal i on hořkost odchodu. Pád mu osladili maršálskou hodností. Joffre si však pro ni do Elysejského
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS184948
100
PRVNÍ SVĚTOVÁ VÁLKA A ČESKÁ OTÁZKA
paláce přišel celý zachmuřený, svraštělé obočí měl rozcuchanější než obvykle – cítil se poražen. Jeho nástupce však sliboval vést válku rozhodněji než on … V Anglii vystupoval s podobnými sliby ministr války David Lloyd George. Podařilo se mu povalit Asquithovu vládu a převzít vedení koaličního kabinetu. Vůči Německu vyhlásil politiku „knock-outu“ a šel za ní s buldočím odhodláním, i když jeho ministři občas klesali na duchu a ztráceli vůli. Prostředky nevybíral, cíl mu byl vším. Ve vztazích mezi dohodovými spojenci to však skřípalo, třebaže politická a hospodářská převaha byla na jejich straně. Zima byla toho roku mrzutá, mrazivě chladná, dlouhá a málo slibná. Všude byla znát únava z války. Právě s ní v Berlíně počítali. Nechtěli si přiznat, že prosákla už také do jejich říše a do zemí jejich spojenců. Noví velitelé v čele s rázným Hindenburgem znali hlavně mluvu zbraní. Ve skrytu se vysmívali diplomatům a politikům, kteří si právě vyměňovali nóty o mírových podmínkách. Byla to pro ně clona, za níž se dalo chystat pokračování ve válce. Hlavní naděje teď Němci vkládali do ponorek. Jejich překvapivé nájezdy proti obchodním lodím měly izolovat britské ostrovy od dovozu potravin, válečného materiálu a surovin. Důsledkem měl být nezadržitelný rozpad britské ekonomiky a demoralizace obyvatelstva. Tak si to aspoň v Berlíně představovali. Hlasy těch, kteří varovali, že neomezená ponorková válka postaví proti Německu Spojené státy, byly velkoryse přehlédnuty. Američtí vojáci prý už nebudou mít čas k zásahu. A i kdyby, německá diplomacie jim připraví nečekané protivníky … Tak vznikl Zimmermannův telegram. Šifrér si však s ním dal mnoho práce zbytečně: britská zpravodajská služba depeši zachytila, rozluštila a předala americké vládě. Prezident Wilson v té chvíli pochopil, že jeho prostředkování míru, jemuž se v posledních týdnech vážně věnoval, je u konce. Rukavici, kterou mu hodilo Německo, musel zvednout. *** Spojené státy byly od 6. dubna 1917 ve válce s Německem, ale německému velení to zatím příliš nevadilo. Rozsáhlá ponorková válka byla zprvu opravdu úspěšná. Přes sto německých ponorek bylo pro Británii hrozbou, která lekala. Ke dnu po jejich útocích klesaly de-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS184948