Nevěděl, co má dělat, a tak se pokusil alespoň upamatovat na podobu své sestry, tak jak ji znal, když byli oba malí. A ačkoli to ještě nikdy neudělal, semkl ruce a začal se modlit k Bohu za to, aby mu sestřičku přivolal. A tu náhle pocítil jemný závan větru na tvářích a pak už před ním stála malá holčička s vážným výrazem ve tváři. „Rebeko!“ vyhrkl ze sebe, ale ona nereagovala. „Rebeko, to jsem já, Alois, tvůj bratr!“ řekl naléhavě. „Alois? Jaký Alois?“ odpověděla dívka konečně a dívala se na něj nedůvěřivě a pátravě. „Ano, jsem to já! Přišel jsem za tebou, protože jsi tehdy odešla a ani ses s námi nerozloučila!“ dodal. „Já jsem nikam neodešla!“ řekla nechápavě malá Rebeka. „Odvedla tě tehdy s sebou Smrt, pamatuješ?“ trval na svém Alois. „Smrt? – Žádnou takovou paní neznám!“ odvětila odmítavě Rebeka a Alois začínal mít vztek. „Ale když už jste tady, pane, máte pro mě něco… no… něco dobrého?!“ kroutila se roztomile dívenka a bylo vidět, že maličko zčervenala ve tvářích.
„Rebeko, to jsem já, Alois, tvůj bratr!“ řekl naléhavě.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS184848