98
/
Èást III. Souèasný vývoj pøístupu zamìøeného na èlovìka
V rámci teorie emocí se rozlišují ètyøi skupiny emoèních odpovìdí, z nichž jedinì první je považovaná za adaptivní a ostatní adaptivní fungování znesnadòují (Elliott et al., 2004): 1. Primární adaptivní emoèní odpovìdi – okamžité emocionální odpovìdi na situaci, které pomáhají jedinci adekvátnì zareagovat. Napø. hnìv jako reakce na ubližování pomáhá èlovìku asertivnì vymezit jeho hranice, a pøedejít tak dalšímu ohrožení v budoucnu. 2. Primárnì maladaptivní emoèní odpovìdi – též bezprostøední, ale zahrnují odpovìdi z pøedchozích, èasto traumatických zážitkù. V minulosti pomohly zvládnout urèitou situaci, ale v souèasnosti již nejsou zdrojem adaptivní reakce. 3. Sekundární reaktivní emoèní odpovìdi – emoèní reakce na primární emocionální zážitky. Napø. muž se bojí v nebezpeèné situaci (primárnì adaptivní), ale pak se za to stydí (sekundární), protože je pøesvìdèený, že muži se nesmí bát. 4. Instrumentální emoèní odpovìdi – emoèní odpovìdi, které jsou používané k tomu, aby ovlivnily a kontrolovaly chování druhých. Zmìna emoèních schémat se dìje vytvoøením nového významu v dialogu mezi klientem a terapeutem, kde terapeut hraje aktivní roli v potvrzování klientova emoèního prožívání a podpoøe rùzných zpùsobù zpracování zážitkù (processing). Prostøednictvím uvìdomìní si, regulace, reflexe a transformace emocí v empatickém vztahu klient získává lepší pøístup k informacím o sobì i o svém svìtì. Základním cílem terapie je dostat se k maladaptivním emocím v jejich živé prožívané podobì. Jedinì jejich pøijetím je možná i jejich transformace a klient dospìje k novému primárnímu emocionálnímu stavu. Terapeut facilituje toto uvìdomìní a transformaci tím, že vìnuje pozornost emocím, které se objevují na periferii klientova uvìdomìní, pomáhá klientovi naslouchat, prožívat adaptivnìjší primární reakce a potøeby, které ho vnitønì posilují. Zážitková terapie zamìøená na proces využívá øadu intervencí, aby aktivovala zásadní emoce klienta, pracovala s nimi a pomáhala mu dostat se k novým (empatie, focusing, technika dvou židlí apod.). Všechny intervence se odehrávají v kontextu vysoce empatického vztahu, který poskytuje bezpeèí. Citlivým sledováním, krok za krokem, co je nejvíc naléhavé v klientovì pøíbìhu, terapeutova empatická explorace dokáže pøesnìji uchopit klientovy zážitky než klientùv vlastní popis. Pomáhá mu vìdomì symbolizovat a uvìdomit si jeho implicitní prožitky a rozlišovat jejich pøesnìjší významy. (Pos, Greenberg, Elliott, 2008) Terapeut pracuje v rámci tradice zamìøené na èlovìka. Zdùrazòuje centrální roli toho, jak jeho klient pojmenovává své zážitky, a nesnaží se tyto klientovy zážitky kategorizovat podle urèité teorie. Klient je hlavní autoritou, která rozhoduje o tom, co prožívá a jaký význam jeho zážitky mají. Mùže však potøebovat velice specifickou formu terapeutovy pomoci, aby mu pomohl tyto jeho zážitky rozpoznat a objevit jejich významy.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS184636
Rozdíly mezi zážitkovými smìry v psychoterapii a klasickým pøístupem…
/
99
5.3 ROZDÍLY MEZI TERAPIÍ ZAMÌØENOU NA ÈLOVÌKA A ZÁŽITKOVÝMI TERAPIEMI Hlavní rozdíl mezi klasicky pojímanou terapií zamìøenou na èlovìka a zážitkovou terapií je pøedevším v pohledu na nedirektivitu v prùbìhu terapie. V klasické terapii zamìøené na èlovìka je klient jediným expertem na své prožívání. Terapeut si neklade nijaké cíle než sledovat cíle klienta a poskytovat podmínky bezpodmíneèného pøijetí, empatického naslouchání a kongruence, které jsou nevyhnutelné a dostaèující pro zmìnu. V zážitkových terapiích je terapeutova role rozšíøena – jeho úkolem je usmìròovat proces klientova prožívání, a tedy je v jistém smyslu expertem na to, jak pracovat s klientovým zpùsobem zpracování zážitkù. Zážitkové terapie nepopírají význam terapeutických podmínek a jejich pøímého úèinku v terapii. Klientova hlavní potøeba být ocenìn a zažít, že mu druhý rozumí, je i v tìchto pøístupech dùležitou hodnotou. Dodávají však, že podmínky mohou také vytváøet nezbytné prostøedí pro další práci se specifickými „potížemi“, které se objevují, když klient zpracovává své zážitky. „Potíže pøi zpracování zážitkù“ (process difficulties) jsou situace, kdy je klient napø. v konfliktu, uvìdomuje si, že na nìkteré situace nedokáže adekvátnì odpovídat èi není schopný odpoutat pozornost od urèitého zážitku. Tyto potíže nejsou zamìøené na obsah – o èem je daný konflikt nebo situace je jiná záležitost a o té rozhoduje jedinì klient. Zážitkový terapeut si všímá potíže a pøekážky celého procesu a zaujímá direktivní roli tím, že navrhuje postupy, které mohou pomoci tyto potíže vyøešit. Terapeut nedìlá nijaké závìry o obsahu klientova prožívání, neinterpretuje jej a nenavrhuje a neøídí zpùsoby, jak by se klient mohl na svoji situaci dívat. Øídí proces, ale ne obsah. (Purton, 2004) Brodleyová (1990) jako zastánce klasické nedirektivní terapie upozoròuje na to, že zážitkové terapie jsou nìkdy pojímané jako vylepšení terapie zamìøené na klienta. Wittyová (2002) poukazuje také na to, že oznaèení èistá nebo klasická terapie zamìøená na èlovìka mùže podporovat názory, že je zastaralá a nemoderní. Obì autorky vnímají zmínìné terapie jako zcela rozdílné, které se liší ve své teorii a v postupech. Posun k zamìøenosti na prožívání nepovažují za rozvoj terapie, ale odklon, který mìní povahu terapeutického vztahu. Jako základ terapie zamìøené na èlovìka vidí jednak princip dùvìry v klienta a jednak pøesvìdèení, že terapeutická zmìna osobnosti nastane jako dùsledek toho, když klient cítí, že mu terapeut rozumí. Dùvìra v klienta vyplývá z aktualizaèní tendence a projevuje se v nedirektivním postoji terapeuta. Zážitek porozumìní znamená v tomto kontextu, že klient vnímá a prožívá terapeutovo empatické porozumìní a pøijetí sebe jako plnohodnotného èlovìka. Dùvìra spolu s dalšími terapeutovými postoji vytváøejí takové podmínky ve vztahu, které umožòují zmìnu v klientovi. V Rogersovì teorii je terapeutická zmìna osobnosti souèástí povahy èlovìka. Terapeut proto neaplikuje léèbu, ale poskytuje psychologické podmínky, které vytváøejí zvláštní mezilidské prostøedí s klientem. Terapeut nemá žádné cíle a zámìry ve vztahu ke klientovi. Jeho jediným cílem je zøetelnì prožívat a projevovat postojové podmínky, aby je klient vnímal. Empatické porozumìní hluboce prožívané terapeutem, existující spolu s bezpodmíneèným pøijetím a zakotvené v terapeutovì celosti a opravdovostí
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS184636
100
/
Èást III. Souèasný vývoj pøístupu zamìøeného na èlovìka
ve vztahu – toto porozumìní je terapeutova pøirozená role v klientovì zmìnì a uzdravení. Nic jiného (a menšího) se podle teorie od terapeuta nevyžaduje. V zážitkové terapii vidí Brodleyová (1990) primární roli terapeuta v jeho hodnotící a direktivní funkci ve vztahu ke klientovu procesu prožívání. Terapeutické postoje vnímá jako napomáhající k uvolnìní aktualizaèní tendence jedince. I samotné setkání mezi terapeutem a klientem je vnímané jako setkání dvou rovnocenných lidí a ne jako klienta a odborné autority. Vysvìtlení terapeutické zmìny je však pøipisované specifickému procesu prožívání, který se odehraje v klientovi – ve focusingu, a ne jako dùsledek výjimeèného terapeutického vztahu. Terapeut vychází z pøedpokladu, že ví, který proces sebevyjádøení a interakce je terapeutický, a proto zaujme postoj experta, který tento proces podpoøí. Klient funguje svobodnì do té míry, dokud je jeho úroveò prožívání vysoká nebo pokud odmítá terapeutovu nabídku k focusingu. Terapeut na klienta netlaèí, ale i když jej neovlivòuje, aby fokusoval, stále má ve vìdomí snahu zvýšit úroveò prožívání, alespoò empatickými odpovìïmi. V zážitkové terapii se tak pøíèina zmìny posouvá ze vztahu na tento proces prožívání a zpracovávání zážitkù na stranì klienta. Terapeut není nepøítomný, nevztahující se nebo neosobní, ale ústøední podmínky se dostávají v urèitých momentech do pozadí. Ke zmìnì pøispívají podmínky, pokud mají pøímý efekt na podnícení nebo udržení fokusovaného procesu prožívání na vysoké úrovni a napomáhají vytváøet kvalitní terapeutický vztah, kde se klient mùže cítit bezpeènì a dùvìøovat vztahu k terapeutovi. Terapeutické postoje tak mají v zážitkové terapii sekundární roli. V klasické terapii zamìøené na èlovìka jsou zdrojem terapeutické zmìny z pohledu terapeuta právì jeho postojové podmínky. V zážitkové terapii je impulsem ke zmìnì terapeutovo fungováni jako režiséra a uèitele fokusovaného prožívání. Když má klient nízkou úroveò prožívání, terapeut to vnímá jako svoji povinnost ovlivnit proces smìrem k vyšší úrovni prožívání.55
55
Viz také èást IV, kapitolu 4: Otázka nedirektivity.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS184636