98
/
RÉTORIKA
hodnotící úvaha slavnostního rázu. Z jazykových prostøedkù použijeme i výrazy citovì zabarvené, hodnotící, pøídavná jména, èastìji mùžeme použít oslovení, zvolací vìty nebo øeènické otázky, kterými se snažíme udržet pozornost posluchaèù. Øeè mùže zaèít mottem filozofa nebo básníka a srdeèným a nekonvenèním oslovením. Øeè lze zakonèit pøáním, popøípadì výzvou. Proslov má vytvoøit atmosféru, která se liší od prosté gratulace typu: Tak všechno nejlepší a ať se ti daøí! Vhodný je vzletnìjší tón øeèi, nevšední slova a prùpovìdi. Proslov by mìl být provázen dùstojným postojem øeèníka, gesty i jeho slavnostním obleèením. Se slavnostními proslovy se mùžeme setkat v èinnosti sborù pro obèanské záležitosti. Napøíklad pøi uvítání nových obèánkù, pøi uzavírání sòatku, pøi rozlouèení se zesnulým. Nároèným slavnostním projevem je proslov pøi uzavírání sòatku. Jeho obsahová stránka vyžaduje velký spoleèenský takt, protože do manželství vstupují lidé rùzného vìku a sociálního zaøazení, s rozdílnou životní úrovní. Jde vìtšinou o projevy ètené, vzhledem k èasovì ohranièenému prùbìhu rituálu svatebního obøadu. Velmi nároèné na pøípravu jsou i proslovy smuteèní. Øeè o pohøbu nemá být sentimentálním hoøekováním jitøícím bolest pozùstalých, ani halasným „vytrubováním“ existujících i neexistujících zásluh zemøelého, ani neúèastným pøedèítáním jeho autobiografie. Øeèník pøi proslovu nepoužívá patetické oslovování zemøelého. Smuteèní øeè má být pietní vzpomínkou a podìkováním za hodnoty, které zesnulý svým životem hájil a rozvíjel. Má obsahovat myšlenky zamìøené nikoliv na rozjitøení zoufalství a zármutku, ale vedoucí spíše k útìše, k tomu, co pøežívá. Pøi takové pøíležitosti zaujímáme pevný postoj, promlouváme bez gestikulace, klidným vyrovnaným hlasem. Také obleèení øeèníka by mìlo odpovídat dùstojnému rázu pietní vzpomínky. Smuteèní proslov nepronáší èlovìk, který je v blízkém vztahu k zesnulému a silnì citovì prožívá situaci. Øeèník by mìl zesnulého znát, popøípadì se podrobnì seznámit s jeho biografií, s jeho celoživotní prací, s osobními pomìry, jeho zájmy atd., a to i v pøípadì, že o nich nebude v proslovu hovoøit. Naprosto nevhodné jsou šablonovité smuteèní proslovy. Pøi úèasti na pohøbu je slušností kondolovat (z lat. condolentia – soustrast) pozùstalým. Jako projev úèasti v této smutné chvíli postaèí èasto stisk ruky s jemnou úklonou. Projev soustrasti mùžeme také vyjádøit jednoduchými slovy: Upøímnou soustrast. Slova pronášíme tiše, navázáním oèního kontaktu s pozùstalým, kterému souèasnì podáváme ruku. Jiná slova do této pietní chvíle nepatøí. Slova, která se váží ke vzpomínkám na zesnulého,
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS184634