98
/
RÉTORIKA
hodnotící úvaha slavnostního rázu. Z jazykových prostøedkù použijeme i výrazy citovì zabarvené, hodnotící, pøídavná jména, èastìji mùžeme použít oslovení, zvolací vìty nebo øeènické otázky, kterými se snažíme udržet pozornost posluchaèù. Øeè mùže zaèít mottem filozofa nebo básníka a srdeèným a nekonvenèním oslovením. Øeè lze zakonèit pøáním, popøípadì výzvou. Proslov má vytvoøit atmosféru, která se liší od prosté gratulace typu: Tak všechno nejlepší a ať se ti daøí! Vhodný je vzletnìjší tón øeèi, nevšední slova a prùpovìdi. Proslov by mìl být provázen dùstojným postojem øeèníka, gesty i jeho slavnostním obleèením. Se slavnostními proslovy se mùžeme setkat v èinnosti sborù pro obèanské záležitosti. Napøíklad pøi uvítání nových obèánkù, pøi uzavírání sòatku, pøi rozlouèení se zesnulým. Nároèným slavnostním projevem je proslov pøi uzavírání sòatku. Jeho obsahová stránka vyžaduje velký spoleèenský takt, protože do manželství vstupují lidé rùzného vìku a sociálního zaøazení, s rozdílnou životní úrovní. Jde vìtšinou o projevy ètené, vzhledem k èasovì ohranièenému prùbìhu rituálu svatebního obøadu. Velmi nároèné na pøípravu jsou i proslovy smuteèní. Øeè o pohøbu nemá být sentimentálním hoøekováním jitøícím bolest pozùstalých, ani halasným „vytrubováním“ existujících i neexistujících zásluh zemøelého, ani neúèastným pøedèítáním jeho autobiografie. Øeèník pøi proslovu nepoužívá patetické oslovování zemøelého. Smuteèní øeè má být pietní vzpomínkou a podìkováním za hodnoty, které zesnulý svým životem hájil a rozvíjel. Má obsahovat myšlenky zamìøené nikoliv na rozjitøení zoufalství a zármutku, ale vedoucí spíše k útìše, k tomu, co pøežívá. Pøi takové pøíležitosti zaujímáme pevný postoj, promlouváme bez gestikulace, klidným vyrovnaným hlasem. Také obleèení øeèníka by mìlo odpovídat dùstojnému rázu pietní vzpomínky. Smuteèní proslov nepronáší èlovìk, který je v blízkém vztahu k zesnulému a silnì citovì prožívá situaci. Øeèník by mìl zesnulého znát, popøípadì se podrobnì seznámit s jeho biografií, s jeho celoživotní prací, s osobními pomìry, jeho zájmy atd., a to i v pøípadì, že o nich nebude v proslovu hovoøit. Naprosto nevhodné jsou šablonovité smuteèní proslovy. Pøi úèasti na pohøbu je slušností kondolovat (z lat. condolentia – soustrast) pozùstalým. Jako projev úèasti v této smutné chvíli postaèí èasto stisk ruky s jemnou úklonou. Projev soustrasti mùžeme také vyjádøit jednoduchými slovy: Upøímnou soustrast. Slova pronášíme tiše, navázáním oèního kontaktu s pozùstalým, kterému souèasnì podáváme ruku. Jiná slova do této pietní chvíle nepatøí. Slova, která se váží ke vzpomínkám na zesnulého,
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS184634
DRUHY ØEÈNICKÝCH PROJEVÙ
/
99
k pøípadné pomoci pozùstalým, k vyøizování rùzných záležitostí se známými, si ponecháme na jinou pøíležitost. Pokud jsme se rozlouèení nemohli zúèastnit, vyjadøujeme soustrast dopisem. Obsah dopisu volíme podle toho, jak jsme se se zesnulým znali, jaký byl náš vztah, jaké jsou naše vztahy s pozùstalými atd. Písemná kondolence by mìla být napsána vlastní rukou. Je vyjádøením naší lítosti nad odchodem blízkého èlovìka, a proto jsou ménì vhodné pøedtištìné smuteèní kondolence. Pokud mùžeme, vyhneme se telefonickému èi elektronickému vyjádøení soustrasti. Ukázka ze smuteèní øeèi Václava Havla Alfrédu Radokovi Nekrolog Jeho houževnatá snaha vycházet s nimi po dobrém a naklánìt si je rùznými domnìle taktickými manévry bývala nìkdy až dojemná. Vìtšinou byla ovšem neúspìšná. Nikdy se s jeho existencí nesmíøili. Ba víc: nìkteøí ho témìø fyzicky nenávidìli. Tou sveøepou a vytrvalou nenávistí, které jsou schopni jen oni: lidé bez fantazie, bez srdce, bez humoru, bez velkorysosti, bez talentu, lidé ješitní a samolibí, lidé se zlýma oèima. Nenávidìli ho, protože jednu vìc kupodivu cítili s neomylnou pøesností: že je usvìdèuje. Ne tím, co øíká, ale tím, kdo je – byl totiž umìlcem, který nejen dokázal ostøeji než kdokoli jiný vnímat hrùzu lidské tuposti, ale který byl navíc nadán schopnostmi jeho odpùrcùm osudovì odepøenými: vidìt všechny tragické i groteskní paradoxy života, radovat se z jeho krásy i odkrývat jeho ubohost, cítit pátou dimenzi vìcí – dimenzi tajemství. Alfréd Radok nebyl chladnokrevný analytik, kalkulátor nebo konstruktér. Spíš se podobal mediu: vìdìl, aniž by vìdìl, jak to, že ví. Byl to režisér nesmírnì pøesného, jemného a zvláštního cítìní s pozoruhodným smyslem pro magickou autenticitu prostorù, situací, nálad i gest. Nebyl v nìm ani stín snobské vzdìlanosti: inspiroval-li se nìkdy umìním, pak vždy jen takovým, v jakém zrovna cítil vdìènou startovací plochu pro svou fantazii; dobové konvence a módy ho nezajímaly. Mìl mnoho napodobitelù, sám ale nikoho nenapodoboval. Jeho inscenace byly velmi rùzné, spoleèné mìly jen to, že byly radokovské. Jeho pracovní metody byly pøitom velmi riskantní: víc než u jiných režisérù závisel totiž u nìho výsledek na zvláštním, a èasto témìø iracionálním srozumìní se spolupracovníky. Nebyl to režisér diktátor nebo manipulátor, ale spíž režisér „podpalovaè“ – a kde nebylo co podpálit, tam se ocital v úzkých.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS184634
100
/
RÉTORIKA
Na jedné stranì málokomu vdìèilo èeské divadlo za tolik skuteènì nových a inspirativních impulzù, z nichž èerpaly celé generace mladších režisérù a které pomohly tolika hercùm k umìleckému znovuzrození, na druhé stranì málokomu dalo totéž èeské divadlo tak málo pøíležitostí tìšit se z výsledkù své práce, v klidu je rozvíjet a doèkat se jejich spravedlivého docenìní. V Radokovì osudu bylo cosi z osudu štvance, jakéhosi Ahasvera: témìø vždy byl odehnán od své práce právì ve chvíli, kdy zaèínala nést plody. Staèí vzpomenout aspoò nìkterých peripetií jeho umìlecké dráhy: když mu bylo po osvobození umožnìno vložit své váleèné zkušenosti do filmu o terezínském koncentraèním táboøe, vytvoøil strhující moderní dílo, v nìmž otevøel nové možnosti filmového vidìní, možnosti téhož rodu jako ty, které o mnoho let pozdìji – ve šťastnìjší dobì – tak úspìšnì rozvinula celá nová generace èeských filmaøù. Radok však byl za tento film oficiální kritikou odsouzen a bylo mu na dlouho znemožnìno ve filmu pracovat. Když mu byla dána v roce 1958 pøíležitost vytvoøit scénický program pro svìtovou výstavu v Bruselu, vymyslel laternu magiku – tutéž laternu magiku, která tak proslavila tehdejší èeskoslovenskou expozici a která dodnes – už osmnáct let! – reprezentuje Èeskoslovensko po celém svìtì, znovu a znovu obmìòujíc Radokovy pùvodní myšlenky a znovu a znovu tìžíc ze své staré slávy. Když se ale Radok pokusil po návratu z Bruselu rozvinout postupy, využité pùvodnì jen k propagaci Èeskoslovenska, do nezávislejší umìlecké kreace, byl z Laterny vyhnán a za své úsilí popliván. Tøikrát byl režisérem pražského Národního divadla – a tøikrát musel Národní divadlo opustit, pøestože jeho inscenace patøily vždy k nejlepším a že nìkterými z nich dokonce svého èasu položil umìlecké a stylotvorné základy k nejvýznamnìjší pováleèné éøe èinohry Národního divadla, totiž k éøe Krejèovì. Všichni po léta vìdìli, že Radok patøí k nejvìtším èeským moderním režisérùm – a pøesto byl právì on vìènì kárán, vìènì donucován zaèínat znovu a jinde, vìènì odnìkud vyhazován – a to v týchž dobách, kdy ti, kdo dokázali rozvinout jeho impulsy, tìšili se už všeobecnému uznání a slávì. Radok nedokázal pøijímat lidské postoje a vztahy jako nezúèastnìný pozorovatel: hluboce je prožíval, èasto v dramaticky zvelièených obrysech, které jim dávala jeho nervní optika. Jaký div, že všechno to vìèné šikanování nesl dvojnásob tíž, než bychom ho nesli my otrlejší. Tento èlovìk hlubokého vnitøního neklidu hledal po celý život vlastnì jen jediné: klid k práci. Když jedné noci zaplavily Prahu tanky a pøed Radokem se otevøela dìsivá perspektiva, že bude nucen absolvovat znovu a možná
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS184634