98
n n
n
n
n
n
n n
n
/
ÚVOD DO KRIMINOLOGIE
Prevalence kriminálního chování dosahuje svého vrcholu v pozdní adolescenci – zhruba mezi patnáctým a devatenáctým rokem života. Èím døíve se jedinec trestného èinu dopustí, tím pravdìpodobnìjší je u nìj relativnì dlouhá kriminální kariéra stejnì jako spáchání vìtšího množství skutkù. V kriminálním chování existuje z hlediska pøechodu jedince z období dìtství do dospívání a z dospívání do dospìlosti zjevná kontinuita. Jinými slovy, u osob, které spáchají velký poèet trestných èinù v prùbìhu jedné životní etapy, je znaèné riziko, že stejnou tendenci projeví také v etapì následující. Malá skupina pachatelù (tzv. chroniètí pachatelé – viz výše) je odpovìdná za podstatnou èást všech zloèinù, pøipadajících na celou populaci. Pro tyto jedince je pøíznaèný nízký vìk pøi spáchání prvního deliktu, vysoká frekvence v páchání trestných èinù a dlouhá kriminální kariéra. Pro vìtšinu pachatelù je typická všestrannost, nikoli úzká specializace na vybraný druh trestné èinnosti. Zvláštì o lidech, kteøí se dopouštìjí násilných deliktù, platí, že mívají pestrý rejstøík trestù. Páchání zloèinù bývá souèástí obecnìjších asociálních tendencí, mezi nìž patøí nadmìrné pití alkoholu, závažné pøestupky v dopravì nebo sexuální promiskuita. Trestná èinnost dospívajících je charakteristická skupinovostí, naopak vìtšina skutkù spáchaných dospìlými nese rukopis jediného pachatele. S pøechodem do dospìlosti je spojena také zmìna motivù. U mladistvých pachatelù jich najdeme vcelku bohatou škálu – touhou po vzrušení a zábavì poèínaje, pøes snahu zahnat nudu až po dùvody emocionální nebo vyvolané vidinou snadného zisku. V dospìlosti již zcela dominuje princip utilitarizmu. Mnohé nasvìdèuje, že v kriminální kariéøe existuje urèitá posloupnost v páchání rùzných typù trestných èinù. Krádež v obchodì tak velmi èasto pøedchází vloupání, vloupání se objevuje pøed loupeží apod.
Zjištìní vývojové kriminologie jsou názorným stvrzením výhod, které kriminologii self-reportové studie pøinášejí. Nejen, že umožòují pøekonat úskalí registrované trestné èinnosti a proniknout do oblasti kriminality latentní, ale zároveò lze s jejich pomocí budovat solidní základy pro kriminologické znalosti o osobách, které se zloèinného jednání dopouštìjí. Bohužel pøes všechna pozitiva platí, že ani tyto výzkumy nejsou prosty urèitých metodologických a jiných nedostatkù. Bylo by pøinejmenším nepoctivé na nì v závìru této èásti kapitoly nepoukázat.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS184588
KRIMINALITA V KRIMINOLOGICKÝCH VÝZKUMECH /
99
SLABINY SELF-REPORTOVÝCH STUDIÍ Jeden z faktorù, které mohou výpovìdní hodnotu self-reportových šetøení ohrozit, nám pøijde na mysl okamžitì – opravdu mùžeme vìøit, že respondenti v dotaznících uvádìjí pravdivé údaje o natolik citlivých záležitostech, jako jsou jejich vlastní pøestupky proti zákonu? Nebude mít vìtšina z nich tendenci trestnou èinnost spíše utajit, a to pøes všechna ujištìní o anonymitì probíhajícího výzkumu? Je zajímavé ocitovat v tìchto souvislostech komentáø k èeské èásti studie ISRD-2. Její autoøi si v nìm nemohou vynachválit otevøenost, s níž naši školáci pøistoupili k vyplòování dotazníkù. Zároveò varují, že právì ona mohla pøispìt k následnému umístìní Èeské republiky mezi zemìmi s nejvyšší mírou delikvence. Èeská mládež tak v porovnání s vrstevníky z jiných státù nemusí být nutnì „nejkriminálnìjší“ jako spíše nejupøímnìjší (srov. Podaná et al., 2007). A máme tu i jiný problém. Mnozí výzkumníci se již setkali s tím, že nìkteøí respondenti uvádìjí skutky, jichž se ve skuteènosti nedopustili. Dùvody mohou být rùzné. U školní mládeže jde èasto o touhu pøedvést se pøed spolužáky. Takové a podobné jevy kriminology pøirozenì trápí, avšak potìšitelnou zprávou je, že studie, které se zamìøily na ovìøení samotné validity self-reportù, obavy o ni spíše vyvracejí. Zdá se, že v principu má vìtšina respondentù tendenci o vlastní trestné èinnosti nelhat (Newburn, 2007). Validitu (tedy platnost) self-reportových studií je možno zkoumat více zpùsoby. Nejèastìji se tak dìje porovnáváním údajù, které respondenti uvedou, s oficiálními záznamy o registrované trestné èinnosti, pøipadající na pøíslušný vzorek. Jinou možností je ovìøovat jejich výpovìdi u osob, které je dobøe znají (napøíklad rodièe, kamarádi, spolužáci nebo uèitelé). U jevù, jako je užívání drog, se pak uplatòují také lékaøské testy na jejich pøímé zjištìní (více k tomu viz napø. Kubrin et al., 2009).
Kromì ochoty pravdivì vypovídat o osobních prohøešcích spoléhají self-reportové studie na dobrou pamìť respondentù. Ne vždy je ale jisté, že zkoumaná osoba si skuteènì vybaví událost, ke které napøíklad došlo již pøed nìkolika lety. Nejvìtší zkreslení mùžeme oèekávat u jedincù, pro nìž delikventní chování nepøedstavuje nic výjimeèného. Èlovìk, který jednou jedinkrát cosi odcizil, na svùj skutek patrnì nikdy nezapomene, i když se mohlo jednat o naprosto malichernou a z hlediska výše škody èi spoleèenské závažnosti zanedbatelnou záležitost. Jinak tomu ale bude u nìkoho, kdo se v podobné situaci ocitl dvacetkrát. Pøesto i po nìm chtìjí výzkumníci pøesný
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS184588
100
/
ÚVOD DO KRIMINOLOGIE
údaj o poètu deliktù, z nìjž následnì vypoèítávají prùmìry a další hodnoty pro celý soubor. Jiný druh obtíží pramení ze samotné úèasti respondentù v šetøení. Je-li nejèastìjším zpùsobem sbìru dat návštìva kriminologa ve vyuèovací hodinì na škole, mùže se stát, že žáci, kteøí nejsou aktuálnì pøítomní, a dotazník tím pádem nevyplní, pøedstavují zároveò osoby, u nichž by byl výskyt delikventního jednání zdaleka nejfrekventovanìjší. Absentovat totiž mohou právì proto, že jde o chronické záškoláky, vìnující se namísto vzdìlávání nejrùznìjším „alotriím“. Jakmile se bude taková situace opakovat na více školách, zkreslí to nemalou mìrou výsledky celého šetøení. Problémy tohoto druhu ostatnì kriminologii trápí také v obecnìjší rovinì. Prakticky jakékoli dotazníky mají nižší návratnost u nejproblémovìjších skupin obyvatelstva, o nìž se výzkumníci paradoxnì nejvíce zajímají. Slabší bývá také odezva nejrùznìjších etnických a národnostních menšin, jejichž èasto odlišné zkušenosti s mnoha jevy se tak do výsledkù nepromítnou (srov. Muncie, 1999). Poslední, avšak rozhodnì nikoli nejménì závažnou výhradou vùèi self-reportovým studiím, je výbìr delikventního chování, na které se zamìøují. V zásadì platí, že kriminolog provádìjící pøíslušné šetøení si na seznam analyzovaných skutkù mùže zaøadit jakýkoli èin, o jehož zmapování jeví zájem. V praxi se však ukazuje, že mnoho výzkumù vypovídá pouze o bagatelních deliktech èi o deliktech z oblasti poulièní kriminality, zatímco jiné formy asociálního chování jsou trvale pøehlíženy. Nespornì to souvisí s faktem, že vìtšina respondentù se pøi dostateèném zajištìní anonymity vcelku ochotnì svìøí s vlastními pøestupky typu majetkové nebo drogové kriminality, ale totéž by již nemuseli èinit u tak ožehavých a tabuizovaných témat, jako je násilí vùèi partnerovi nebo sexuální èi jiné zneužívání vlastních dìtí. V dùsledku to ovšem znamená, že self-reportové studie již tradiènì pokrývají pouze urèitou èást delikvence, zatímco sféry jiné opomíjejí. Obraz kriminality, který nám následnì nabízejí, je díky tomu zkreslen, a spíše potvrzuje zažité (a médii utvrzované) pøedstavy o „klasických“ projevech zloèinu (zejména loupeže, krádeže, vloupání a rvaèky), než aby odvážným prùnikem do dosud mlhavých oblastí vyzýval k jejich kritickému pøehodnocení (srov. Maguire, 2002).
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS184588