98 / Stárnutí z pohledu pozitivní psychologie
Stárnutí a vděčnost „Vděčnost může být jedním z klíčových momentů k plnému rozkvětu našeho lidství.“ Barbara L. Frederickson (2002) Je-li něco příznačné pro stárnutí, je to nejen moudrost, ale i vděčnost. Vděčností se přitom rozumí pocit radosti a díků v odpověď za přijetí daru. A množství darů, které v průběhu života dostáváme, je nepředstavitelné. Darem bylo již to, že jsme se narodili. Darem bylo, že jsme měli rodiče, že jsme mohli vyrůstat v rodině, že jsme mohli chodit do školy, že jsme našli „někoho do páru“, s nimž jsme uzavřeli manželství, že máme děti, ba později i vnoučata a pravnoučata, že jsme mohli v životě něco poznat, zažít a prožít i udělat, že jsme živi a do určité míry i zdrávi, že jsou živi a zdrávi i ti, s nimiž máme dobré vztahy, atp. To vše a mnoho jiného můžeme považovat za samozřejmé. Můžeme to však též považovat za nezasloužený dar a být za to vděčni. O jak cenný dar jde, si obvykle uvědomujeme, až když to ztrácíme. Platí to o situacích, kdy odcházejí naši rodiče, kdy se nám z obzoru ztrácejí ti, s nimiž jsme prožili určitý kus života, když se začínají objevovat v těle bolesti – tam, kde předtím nic nebolelo, když již nemůžeme dělat, co jsme dříve hravě dělat mohli, atp. Psychologie hovoří o vděčnosti ve dvou různých rovinách. Na jedné straně si všímá tzv. osobní vděčnosti. Tu nacházíme tam, kde se setkáváme s někým, kdo nám dá něco, co má pro nás určitou cenu. Dar obdržíme a v odpověď na takto obdržený dar dárci poděkujeme. Tím mu projevíme vděčnost. Přitom může jí o dary malé nebo velké, očekávané či neočekávané, dary upřímné i dary dávané z vypočítavosti (Křivohlavý, 2007a, 2007b). Na druhé straně hovoří psychologie o tzv. nadosobní či transcendentální vděčnosti. Příkladem takovéto vděčnosti může být situace, kdy se setkáme s překrásným květem, s krajinou, která nás očaruje, s uměleckým dílem, ať výtvarným – např. sochou, stavbou chrámu atp. –, nebo hudebním – např. se symfonií atp. Při takovémto setkání prožíváme něco, co je možno označit za neobvyklé a nezasloužené obohacení, doprovázené emocionálním zážitkem nezasloužené vděčnosti. I na takovýto dar je možno odpovědět pocitem vděčnosti. Často nejde jen o okamžitý zážitek tohoto druhu, ale o celkový postoj vděčnosti. Hovoříme potom o osobnostním rysu vděčnosti – obecně např. za život, který nám byl dán, za celý bohatý soubor darů, které jsme směli v životě přijmout a radovat se z nich. Odtud je potom již jen krůček k úctě k životu v celé jeho šíři a hloubce.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS184575