98 / Stárnutí z pohledu pozitivní psychologie
Stárnutí a vděčnost „Vděčnost může být jedním z klíčových momentů k plnému rozkvětu našeho lidství.“ Barbara L. Frederickson (2002) Je-li něco příznačné pro stárnutí, je to nejen moudrost, ale i vděčnost. Vděčností se přitom rozumí pocit radosti a díků v odpověď za přijetí daru. A množství darů, které v průběhu života dostáváme, je nepředstavitelné. Darem bylo již to, že jsme se narodili. Darem bylo, že jsme měli rodiče, že jsme mohli vyrůstat v rodině, že jsme mohli chodit do školy, že jsme našli „někoho do páru“, s nimž jsme uzavřeli manželství, že máme děti, ba později i vnoučata a pravnoučata, že jsme mohli v životě něco poznat, zažít a prožít i udělat, že jsme živi a do určité míry i zdrávi, že jsou živi a zdrávi i ti, s nimiž máme dobré vztahy, atp. To vše a mnoho jiného můžeme považovat za samozřejmé. Můžeme to však též považovat za nezasloužený dar a být za to vděčni. O jak cenný dar jde, si obvykle uvědomujeme, až když to ztrácíme. Platí to o situacích, kdy odcházejí naši rodiče, kdy se nám z obzoru ztrácejí ti, s nimiž jsme prožili určitý kus života, když se začínají objevovat v těle bolesti – tam, kde předtím nic nebolelo, když již nemůžeme dělat, co jsme dříve hravě dělat mohli, atp. Psychologie hovoří o vděčnosti ve dvou různých rovinách. Na jedné straně si všímá tzv. osobní vděčnosti. Tu nacházíme tam, kde se setkáváme s někým, kdo nám dá něco, co má pro nás určitou cenu. Dar obdržíme a v odpověď na takto obdržený dar dárci poděkujeme. Tím mu projevíme vděčnost. Přitom může jí o dary malé nebo velké, očekávané či neočekávané, dary upřímné i dary dávané z vypočítavosti (Křivohlavý, 2007a, 2007b). Na druhé straně hovoří psychologie o tzv. nadosobní či transcendentální vděčnosti. Příkladem takovéto vděčnosti může být situace, kdy se setkáme s překrásným květem, s krajinou, která nás očaruje, s uměleckým dílem, ať výtvarným – např. sochou, stavbou chrámu atp. –, nebo hudebním – např. se symfonií atp. Při takovémto setkání prožíváme něco, co je možno označit za neobvyklé a nezasloužené obohacení, doprovázené emocionálním zážitkem nezasloužené vděčnosti. I na takovýto dar je možno odpovědět pocitem vděčnosti. Často nejde jen o okamžitý zážitek tohoto druhu, ale o celkový postoj vděčnosti. Hovoříme potom o osobnostním rysu vděčnosti – obecně např. za život, který nám byl dán, za celý bohatý soubor darů, které jsme směli v životě přijmout a radovat se z nich. Odtud je potom již jen krůček k úctě k životu v celé jeho šíři a hloubce.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS184575
Možnosti, které čekají: Silné stránky charakteru / 99
Existuje nejen vděčnost jako kladný postoj jak v mezilidských vztazích, tak i vděčnost nadosobní jako zcela určitý postoj a vztah k životu. V protikladu k vděčnosti existuje i nevděčnost, a to jak v mezilidských vztazích, tak v nadosobní, transcendentální rovině. V praxi znamená nevděčnost nevyjádření díků – ani slovem, ani pohledem, ničím. V obecné mluvě hovoříme o tom, že někdo reaguje na dar tím, že se chová „nevida a neslyše“. Odborně: nevšímavě – apaticky. Není třeba dodávat, že to, jaký postoj zaujímáme k darům, které dostáváme – jak v osobním, tak v nadosobním styku – má vliv na náš život – na naši psychiku (duševní život), tak i na život tělesný (fyzický). Tento vliv byl v posledních letech systematicky studován celou řadou experimentů. A co se ukázalo? Vliv vděčnosti na nás život V záměrně provedených pokusech se prokázalo, že lidé, kteří si vedli pravidelně deník, v němž si po dobu dvou měsíců každý týden pečlivě zaznamenávali to, za co mohou být vděčni, měli méně příznaků fyzických potíží, celkově se cítili lépe, pravidelněji cvičili (pro zdraví), byli optimističtější v pohledu na to, co budou v příštím týdnu dělat, v porovnání s lidmi (jinými skupinami pokusných osob), kteří obdobným způsobem zaznamenávali neutrální události nebo věci, jež je uvádějí do úzkých (své životní problémy, těžkosti). Tito lidé cvičící se ve vděčnosti spěli s vyšší mírou úspěchu k realizaci svých důležitých životních cílů – ať tímto cílem bylo zlepšování zdravotního stavu, úspěšnost studia, nebo zlepšování mezilidských vztahů. Tam, kde pokusnými osobami byli pacienti s neuromuskulárním onemocněním, tam se po třítýdenním cvičení obdobného druhu jako v předcházejícím případě zjistilo, že tito lidé dosahovali vyšší míry pozitivních nálad a životní energie, vyšších hodnot pocitu sociální sounáležitosti s druhými lidmi, delší průměrné doby spánku i kvality spánku a vyšších hodnot ve zvažování svého optimistického pohledu na život – v porovnání s těmi, kteří měli obdobné alternativní úkoly jako v předešlém pokusu. Takováto empirická zjištění (viz jejich přehled Křivohlavý, 2007), která jsou v souladu s tím, co sami zažíváme a čeho jsme svědky u lidí kolem nás, nás vedou k tomu, abychom se ve vděčnosti cvičili. Že to je možné, to ukazuje řada psychologických výzkumů. Jak ale cvičit vděčnost?
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS184575
100 / Stárnutí z pohledu pozitivní psychologie
Cvičení se ve vděčnosti S postojem vděčnosti se člověk nerodí. Vděčným se stává. Jak? Tím, že se vděčnosti učí. V mládí např. tím, že ho k tomu rodiče vedou – v prvé řadě tím, že tak před ním žijí. To, že mu to připomínají, doplňuje to, co mu svým jednáním ukazují v praxi. Jak je možno „posilovat“ postoje vděčnosti v pokročilejším věku? Ve světě se osvědčily i některé jednodušší postupy. Jedním z nich je např. připomínat si večer před spaním to, co jsme v ten den dostali jako nezasloužený dar. Může to být dík za to, že žijeme, že byl krásný den, že konečně přišel déšť po delší době sucha, že jsme se s někým setkali a to setkání s ním bylo pro nás potěšením a povzbuzením. Lepší než si to jen mlčky připomínat je někomu to vyprávět. Výhodu mají manželé, kteří si to, co pěkného v daném dni prožili, mohou navzájem sdělovat. Ještě lepší však je zvyknout si dělat večer bilanci s perem a papírem v ruce. Zaznamenávat si to. Jak říká Francis Bacon: „Teprve tehdy, když napíšeme to, o čem jsme uvažovali, žasneme nad tím, jak neurčité bylo to, o čem jsme přemýšleli.“ Že to je moc práce? Tam, kde se výcvik vděčnosti provádí systematicky, se to dělá složitěji jak v metodě, tak v záznamu. Příkladem může být japonská metoda zvaná NAIKAN. Při ní je člověk dotazován na to, co ten den přijal jako nezasloužený dar. Druhá otázka ho vede k tomu, aby se zamyslel nad tím, co sám komu v ten den udělal a bylo to „navíc“ oproti tomu, co byl povinen udělat. A třetí otázka jde hlouběji. Vede dotazovaného k ujasnění si toho, kdy a jak se projevil, jak se jako vděčný člověk projevit neměl. A to vše se nemá jen probírat v mysli, ba ani ne jen psát na papír, ale má se to naťukat do počítače a poslat to do ústředí (např. svému psychoterapeutovi). Tam se tyto údaje zpracovávají. Vyšetření účastníků takovýchto výcviků, která se před a po takovémto několikatýdenním terapeutickém cvičení dělají, ukazují, že námaha s tím spojená není marná.
K zamyšlení „Vděčnost je daleko více než emoce. Je to oslava lidství.“ David Steindl-Rast (1994)
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS184575