98
ÈÁST I. LÉTA HLEDÁNÍ A ÚSILÍ O DOSAŽENÍ SHODY (1945–1968)
pøedmìty, kulisy, rekvizity), jednak osobní fasáda (ty èásti výrazového vybavení, které nejúžeji identifikujeme se samotným úèinkujícím, tzn. vzhled, obleèení, odznaky úøadu, ale také vystupování, gestikulaci, zpùsob mluvy). Bìžnì se oèekává, že mezi scénou a osobní fasádou existuje logická spojitost a vzájemná korespondence. Jednotlivec, který se chopí urèité ustálené spoleèenské role, obvykle zjišťuje, že konkrétní fasáda již pro ni byla ustavena; fasády jsou, jak øíká Goffman, „spíš vybírány, nikoli utváøeny“ (tamtéž, str. 34). Protože individuální výkon jednotlivce nepøedstavuje pøi zkoumání nejrùznìjších druhù interakce dostateèné východisko, zavádí Goffman termín tým, jímž oznaèuje jakýkoli soubor jednotlivcù, kteøí spolupracují na realizaci jedné úlohy. Postavení jednotlivcù v týmech není velmi èasto rovnocenné. Z nìkoho mùže být pøidìlením hlavní role uèinìna hvìzda, jiný se naopak mùže dostat pøed obecenstvo jen zøídka. Každý tým hraje svou úlohu pøed druhým týmem. Z tohoto pohledu je nutno uvažovat nikoli o dramatické akci, nýbrž o dramatické interakci. Oznaèíme-li jeden tým jako úèinkující a druhý jako obecenstvo, odhlížíme alespoò na èas od toho, že i druhý tým pøedvádí urèitý týmový výkon. Tím, že oba týmy smìøují k urèité jednotì ve svém projevu, pøedstavuje tato interakce nikoli kakofonickou smìsici jednotlivých hlasù, nýbrž spíše urèitý druh dialogu a souhry dvou týmù (tamtéž, str. 93). Výkony úèinkujících a publika se odehrávají v urèitém prostoru; Goffman hovoøí o regionech. Region charakterizuje jako místo, které je do urèitého stupnì ohranièené bariérami vnímání (tamtéž, str. 108). Regiony se dìlí na pøední („front region/front stage“), kde je výkon úlohy prezentován, a zadní („back region/backstage“), kde je pøipravován. K tìmto dvìma typùm regionù je možné pøiøadit ještì region zbytkový, tedy „vnìjšek“ (jsou jím všechna místa, která nejsou vymezena pøedním a zadním regionem). Jednotlivce, kteøí se nacházejí na této vnìjší stranì instituce, lze oznaèit jako „nezasvìcence“. Pøístup do pøedního a zadního regionu je regulován tak, „aby se obecenstvu zabránilo vidìt do zákulisí a nezasvìcencùm vstoupit do výkonu, který jim není urèen“ (tamtéž, str. 230). Pøední region je místo, kde pøedstavení probíhá. Pevné znakové vybavení pøedního regionu je tou èástí fasády, která je oznaèována jako scéna (tamtéž, str. 108). Tento region mùže obecenstvo udržovat pod dohledem a kontrolovat ho. Jinak je tomu ale se zadním regionem, který je oznaèován jako zákulisí. Bìžnì praktikovaná technika „managementu dojmù“ vyžaduje, aby cesta z pøedního regionu do zákulisí byla pro èleny obecenstva uzavøena nebo aby celý zadní region zùstal pøed obecenstvem ukryt. Zadní
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS184574
ERVING GOFFMAN: DRAMATURGICKÝ PØÍSTUP
99
region bývá bìžnì umístìn v sousedství pøedního regionu. Díky tomuto sousedství mùže být úèinkujícímu poskytována ze zákulisí pomoc a on mùže svùj výkon obèas pøerušit krátkou chvílí odpoèinku. Pøístup úèinkujících vùèi pøítomnému obecenstvu se obvykle liší od postojù, které tyto osoby projevují v zákulisí (pøi vystoupení z role) vùèi nepøítomnému obecenstvu. Z hlediska „managementu dojmù“ patøí k nejzajímavìjším „okamžiky, kdy úèinkující vystupuje ze zákulisí a vstupuje do míst pro obecenstvo nebo naopak, protože v tìchto momentech mùžeme pozorovat obdivuhodné navlékání a snímání role“ (tamtéž, str. 120–121). Cílem týmu je udržet ten výklad situace, který se snaží navodit svým pøedstavením. Skuteènosti, jež mohou dojem vyvolaný výkonem týmu zdiskreditovat, pøedstavují zdroj „destruktivních informací“, které se obecenstvo nesmí dozvìdìt. Tým proto musí být schopen kontrolovat informace a udržet jistá tajemství. Jednotlivci, kterým se podaøí k tìmto tajemstvím proniknout a mohou tak pro tým pøedstavovat hrozbu, jsou hráèi „diskrepantních rolí“. Jednu skupinu hráèù tìchto rolí pøedstavují ti, kteøí pøicházejí do pøíslušného spoleèenství v pøestrojení (Goffman pro jejich oznaèení používá pojmy jako konfident, volavka, tipaø, falešný zákazník). Další skupinu pøedstavují osoby, které bìhem výkonu nejsou pøítomny, ale vlastní o nìm „neèekané“ informace (specialisté, dùvìrníci, kolegové). Jestliže se dva týmy prezentují navzájem jeden druhému za úèelem interakce, èlenové obou týmù mají tendenci zachovávat jakousi „tichou dohodu“, resp. pracovní konsenzus, který zajišťuje, že komunikace nevyboèí z obvyklých mezí. Pokud by mìlo k nìjakému narušení dojít, jsou obì strany obvykle pøipraveny opaènému týmu mlèky a taktnì pomoci žádoucí dojem udržet. V pøípadì, že v dùsledku nejrùznìjších incidentù, faux pas, neoèekávaných událostí èi nevhodných gest k narušení pøece jen dojde, mohou úèinkující, obecenstvo i nezasvìcenci využít k záchranì výkonu urèité metody (Goffman hovoøí o sebeobranných a ochranných metodách). Velmi dùležitá je v takových situacích míra taktu obecenstva a nezasvìcencù. Je logické, že má-li být obecenstvo v zájmu úèinkujících taktní, musí se úèinkující chovat takovým zpùsobem, který poskytnutí této pomoci umožòuje (tamtéž, str. 225).
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS184574
100
ÈÁST I. LÉTA HLEDÁNÍ A ÚSILÍ O DOSAŽENÍ SHODY (1945–1968)
Interakèní øád Mnozí interpreti dnes spatøují hlavní význam Goffmanova díla v tom, že je v nìm demonstrováno, jak v elementárních komunikaèních situacích vzniká a udržuje se smysluplný interpretovatelný øád. Jedná se o øád, který je udržován díky urèitému konsenzu a je reprodukován každodenní rutinou, jež je souèasnì jakousi jeho pøedbìžnou zárukou. Pojem interakèní øád („the interaction order“), který Goffman používá, se vztahuje na ony prostory, pøíležitosti a setkání, v rámci kterých jednotlivci – v bezprostøední fyzické pøítomnosti ostatních – dospívají k pracovnímu konsenzu o povaze reality. Vzájemnou pozorností, úèastí a koordinací jednání vznikají situace sociálních setkání, jež mají svùj relativnì autonomní soubor pravidel, který je zároveò jejich pøedpokladem i výsledkem. Každý jednající se v procesu interakce nachází v situaci, která je ve smyslu výsledku otevøená, pøináší rùzná pøekvapení, a je proto také riskantní a ohrožující. Ke zkušenosti jiných lidí nemáme žádný pøímý pøístup, a tak se snažíme zkoumat cizí zážitky z náznakù a výrazových forem cizího tìla. Každé takové poznání zùstává ovšem pochybné, pøedbìžné a plné omylù. Každodenní interakce, charakterizované otevøeností a nutností rozhodovat, mohou být zvládnuty pouze prostøednictvím habitualizované sociální regulace. Její nasazení je ovšem omezené, a tak jednání jednotlivcù zùstává nadále vystaveno neurèitosti, a tím také strachu. V kontaktu s jinými osobami je nutné ustaviènì opatrnì vytyèovat spoleènou pùdu. Spoleèenský styk s (nutnì cizími) interakèními partnery – ať už jsou si fyzicky, intelektuálnì a emocionálnì sebevíc blízcí – je proto polem pøekvapení, která mohou být spojena s omyly a zklamáním. Goffman rozlišuje dva druhy interakcí – centrované/zaostøené („focused interaction“) a necentrované/nezaostøené („unfocused interaction“). Centrované interakce jsou ty, v nichž zúèastnìné osoby orientují svoji pozornost ke spoleènému centru – ohnisku (tématu, úkolu); v necentrovaných interakcích tento spoleèný fokus pozornosti chybí (viz Hettlage, Lenz, 1991, str. 35). Jednotku centrované/zaostøené interakce oznaèuje Goffman jako setkání. Velká èást našeho života je tvoøena sledem takových setkání s druhými, k nimž dochází na pozadí necentrované/nezaostøené interakce s jinými pøítomnými (viz Giddens, 1999, str. 96–97). Zejména v centrovaných interakcích jsou tìlo a vlastní já maximálnì zranitelné. Každý „nesprávný“ výraz, pohyb nebo držení tìla se stává signálem ke zvýšené ostražitosti.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS184574