98 / lékařská psychologie ve zdravotnictví
Lékař musí individuálně přihlížet k tomu, jak velkou část informace pacient zvládne přijmout. V posledních patnácti letech se prosazuje sdělování pravdivé diagnózy, ale i ta může být sdělena bez individuálního přístupu („Máte rakovinu žaludku, nejde to vyléčit, zemřete do dvou měsíců.“). Potom se pacient trápí. Konkrétněji se problematice věnujeme v kapitole 6. Podávání nepříjemné zprávy je nejvíce propracováno u onkologů, protože ti jsou s ní nejčastěji konfrontováni. Desatero ke sdělování onkologické diagnózy shrnuje zkušenosti z Interní a hematoonkologické kliniky LF MU v Brně: 1. informace o podstatě nemoci se sdělují všem nemocným s maligním onemocněním diferencovaně obsahem i způsobem; 2. informace o diagnóze podává lékař; 3. pacient rozhodne, zda a do jaké míry bude informována i rodina; 4. pacient je seznámen s vyšetřovacími technikami a léčbou před jejich zahájením; 5. důraz se klade na možnosti léčby; 6. je nutné odpovědět všechny dotazy pacienta (i rodiny) a umožnit zpětnou vazbu; 7. informace o prognóze se podávají uvážlivě, pouze na přímý pacientův dotaz a v časovém rámci obvyklého průběhu daného onemocnění; 8. tým podává informace jednotně; 9. lékař ujišťuje pacienta, že ho bude v léčbě doprovázet; 10. lékař probouzí a udržuje přiměřeně realistické naděje (upraveno podle Linhartová, 2007). Zásady poskytování zprávy o úmrtí v rozhovoru s pozůstalými platí jak pro nácvik mediků se SP, tak pro lékaře v praxi: sděluje ji vždy ošetřující lékař, neměla by se sdělovat telefonicky, k dispozici by mělo být klidné místo, rodinní příslušníci by měli sedět, všechny informace by měly být podávány v souladu s informacemi týmu (rozpory v informacích vyvolávají podezření a nejistotu), měl by se dát prostor k diskusi (počítat s tím, že ne všechny připomínky a dotazy budou logické nebo budou agresivní, např.: „Zabil jste, neudělal jste vše pro záchranu…“). Pozůstalí jsou v emočně vypjaté situaci, proto je vhodné sdělit fakta, dopřát dostatek času na ticho, mlčení a podat věcné informace, co mají dále dělat. Důležitý je zájem o subjektivní prožívání pozůstalých. Po podání nepříjemné zprávy může s pozůstalými pracovat klinický psycholog nebo psychiatr. Konkrétněji se problematice péče o pozůstalé věnujeme v podkapitole 6.4.5. Výuka lékařských dovedností Výuka lékařských dovedností se nemůže zaměřovat na komunikaci jako na izolovaný proces, proto se model komunikace doplňuje modelem založeným na vykonávání dovedností (angl. performance-based knowledge model), a to nejdříve na neživých modelech, se SP a nakonec s reálnými pacienty. Výcvik komunikace lékaře je tak vždy součástí somatického vyšetření a terapeutických postupů a nikdy nepostrádá medicínskou stránku. Při výcviku lékařských dovedností (somatického vyšetření a terapeutických technik) se dobře trénuje komunikační potenciál, projeví se také obecný postoj k druhým lidem, jedincovo pojetí role lékaře a role pacienta a zároveň se trénovaný medik (lékař) citlivě učí pracovat s „mocí“. 3.2.3 Hodnocení komunikačních a lékařských dovedností Koncepce vzdělání v medicíně se mění z tradičního modelu založeného na vědomostech (angl. knowledge-based model), na model založený na klinické kompetenci (angl. compe tency-based model) a jejím hodnocení (Miller, 1990, in Norcini, 2003) (obrázek 3.5). K učení dochází během provádění činnosti (angl. action). Všechny klinické dovednosti lékaře (tj. například zavedení katetru, aplikace injekce, provedení somatického vyšetření,
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS184568