imanentní transcendence
imanentní transcendence vlastní bytí člověka; hledání smyslu transcendence v lidském nitru, sebepřesah k niternému bytí (I. Kant, S. Kierkegaard, F. Nietzsche). Podobně E. Fromm, M. Heidegger, E. Tugendhat, I. Murdochová hovořili o hlubinné dimenzi člověka, o jeho lidském bytí. Skrze tuto transcendenci (náležitě otevřenou, pokornou a odvážnou) lze zakoušet i hloubku věcí, krásu reality.
U Heideggera, J. Patočky, Kierkegaarda je sebepřesah vázán na vztah k bytí (bohu). O sebeprohloubení mluvil i H. Plessner: s ním přichází i hlubší ponor do věcí, jevů a dějů světa.
imoralista viz mimo dobro a zlo indeterminismus viz determinismus, kauzalita individuace viz odpovědnost informace zpráva (sdělení) o nějaké věci; míra uspořádanosti (organizace) jsoucna. Informací se zabývá teorie informace, kybernetika (C. E. Shannon, N. Wiener). Evoluční zkušenost nějakého systému je nesena informací. Tak je i. základem našeho vesmíru. Růst i. (negentropie) vede ke vzniku vyšší úrovně paměti. Nějakého boha lze chápat jako duchovní informaci kosmu. inspirace jedinečný intuitivní proces (existenciální zážitek např. s krásou) uchopení obrazu, ideje, fenoménu v mysli tvůrce; vhled, duchovní osvícení (zjevení, „vdechnutí“); tvůrčí okamžik (okolnost) otevírající proces tvorby, obvykle spjatý s niterným nadšením (entuziasmem); zdánlivě nepřipravené vnuknutí myšlenky, obrazu ap., jež je ve skutečnosti spjato s předchozí intenzivní přípravou tvůrce. Tento akt či stav může být v čase ztvárněn. Vědomí
intelektuální názor
jako by cirkulovalo kolem intuitivního bodu (pocitu), vytrženo z reálného dění a linearity času; mysl je soustředěna na fenomén, obraz, ideu. Uchopený okamžik čiré duševní dynamiky se stává podnětem tvorby, vzniku díla, artikulací filozofického (básnického) sdělení: čirý obrazový či myšlenkový krystal je konkretizován v ucelený výraz. Empedokles, Gorgias věřili v magický okamžik i., kdy lze vhlédnout do jsoucna (bytí). Platon uznával božskou inspiraci (božsky erotické šílenství, theia mania), zjednávající přístup k podstatnému. Podle S. Kierkegaarda ve stavu i. subjekt takřka mizí sám v sobě, stává se nástrojem vyššího smyslu. Též u F. Nietzscheho jde o výjimečné stavy spjaté s opojením, zvýšeným pocitem vnitřní moci a plnosti. Podle L. Wittgensteina přichází i. rychle a při psaní jako by byl subjekt řízen „zvenku“.
Inständigkeit viz machinace, bdělost instinkt obvykle tupý biologický (animální) automatismus umožňující přežití; v očích H. Bergsona dynamický atribut života, uchovávající jeho plnost; je jeho bezprostředním prožíváním. Reflektovaným instinktem je pak intuice. Intelekt jen obecně nastoluje problémy. Pro F. Nietzscheho je i. potvrzující tvořivou silou („afekt rozkazu“), vede k poznání vlastních možností. U M. Merleaua-Pontyho i. symbolizuje tělesnost. V psychoanalýze se i. transformuje v pud se vznikem lidství.
intelekt viz rozum intelektuální názor bezprostřední duchovní uchopení bytnosti předmětu; intelektuální intuice, povstávající z intelektuálního vědomí já.
U F. W. J. Schellinga tajemná schopnost (tušení) vycházející z lidského usebraného vlastního já, které je schopno nazřít věčné a neproměnné v proměnách času. Tento
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS184552