98 / rétorika pro pedagogy
9. Chyba v důsledku, tj. pravdivost důsledku (následku) nedokazuje prav divost důvodu (příčiny). Kdyby mělo platit tvrzení Jestliže je dnes volno, musíme zítra více pracovat, museli bychom každé pondělí více pracovat, protože den předtím byla neděle a bylo volno. 10. „Argument klackem“, tj. vyhrožování. V korektní komunikaci nemá co dělat, není argumentem. 11. Citové vydírání, např.: Umřela mi babička… (žákovská omluva). Tak proč si to nekoupíte, když se vám tak líbí (reklama na spotřebitelské úvěry ČSOB). Čechy Čechům (rasistický apel).
5.2 Dispozice Uspořádání projevu Cílem dispozice je účelně uspořádat prvky výstavby projevu, aby bylo řečeno vše, co řečník říci chtěl, a aby projev adresáty zaujal, vzbudil jejich pozornost. Uspořádání složek textu může být přirozené, což nejzřetelněji ukážeme na vypravování – postupujeme od počátku děje chronologicky tak, jak se v reál ném čase odvíjel. U popisu to znamená uspořádaně postupovat od zřetelného jevového východiska, např. zezdola nahoru, seshora dolů, od blízkého ke vzdá lenému. U výkladu vycházíme od hypotézy přes experiment k závěrům a zobec nění, často argumentujeme induktivním způsobem (tj. právě od zdůvodnění k nějakému závěru). Uspořádání složek však může být i umělé, organizované od zajímavého momentu, např. při retrospektivním vyprávění vyjdeme od významné dějové události a postupně se v ději vracíme a událost osvětlujeme, říkáme, jak k ní došlo, při popisu zdůrazníme významný charakteristický rys a postupně doplníme i další znaky, zatímco ve vědeckém pojednání představíme závěr a postupně přes experiment dojdeme k východiskům zkoumání, argumen tujeme deduktivně, tj. k nějakému závěru dokládáme postupně zdůvodnění. Toto umělé uspořádání bývá pro adresáty přitažlivější, čímž je již zčásti splněna druhá podmínka, stanovená v úvodní konstataci (vzbudit pozornost). Vždy je však třeba dbát i na úplnost jednotlivých složek textu, aby byla splněna první uvedená podmínka (účelná úplnost projevu). Ze školy si pamatujeme základní prostředek pro zajištění úplnosti a struk turovanosti textu – jeho osnovu (zde již ostatně i připomínanou). Každý projev by měl mít nějaký úvod, v němž je představeno téma projevu a jsou uvedeny důvody, proč se vůbec mluví a proč se mluví právě o vymezeném předmětu
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS184542
tvorba souvislého projevu / 99
řeči. I stručné informace v podobě zprávy mají v úvodu alespoň odvolávku na svůj původ. U některých komunikátů je taková odvolávka naprosto nezbytná, např. v obchodní korespondenci (dodávka zboží se odvolává na přesně iden tifikovanou objednávku, ta zase na nabídku, nabídka na poptávku), podobně je tomu i v jiných písemnostech (Reaguji na vaši výzvu ze dne…, Přihlašuji se k výběrovému řízení vyhlášenému … na obsazení místa…, V minulém dopise ses ptal, co se u nás stalo, tak tedy…). V mluvených komunikátech řečník v úvodu pozdraví auditorium a představí se a pak pokračuje jako v komunikátu písem ném představením předmětu řeči, popř. důvodem, proč o dané skutečnosti mluví. Smyslem úvodu projevu je navázání kontaktu s posluchačem/čtenářem a jeho orientace na předmět řeči – vzbuzení jeho zájmu (motivace) a vyvolání jeho koncentrace na vlastní projev. Další a podstatnou součástí projevu je vlastní stať. Začíná zpravidla zasaze ním předmětu řeči do širších souvislostí a přesnou specifikací té části tématu, o které bude řeč. U komunikátů rozměrnějších nebo obsahově náročných následuje představení struktury komunikátu, tedy jednotlivých složek v po řadí, jak o nich chce postupně řečník promlouvat. (Seznámit publikum se strukturou projevu se doporučuje ovšem i u komunikátů kratších a méně složitých.) Pak řečník postupuje podle této struktury a postupně seznámí adresáty s dílčími obsahy vymezených složek statě. Ke svým tvrzením uvá dí argumenty. Může nakonec připojit pasáž, v níž bude předjímat případné námitky a protiargumenty a ke všem zaujme své stanovisko: námitky bude minimalizovat, protiargumenty vyvrátí. Zkušený řečník může též dát prostor auditoriu, aby vzneslo své dotazy či připomínky, ale pokud tak udělá, musí také na všechny takové projevy auditoria reagovat. Méně zkušeným řečníkům se proto doporučuje ponechat prostor pro dotazy buď až na konec projevu, aby případný problematický dotaz nenarušil plynulou (a proto působivou) připravenou argumentaci, nebo posluchačům nabídnout své písemné odpovědi na jejich případné dotazy či připomínky (s tím, že tento příslib musí nutně splnit). U významných akcí lze předem potenciální návštěvníky vyzvat, aby své dotazy a připomínky k tématu, jež je podrobně představeno na pozvánce, zaslali písemně v určitém časovém předstihu. Řečník si tak odpovědi může připravit předem a zařadit je pak do svého projevu. Nakonec shrne podstatné informace. Smyslem statě je předat všechny potřebné informace, vysvětlit podstatu řešeného problému a přesvědčit adresáty o způsobu autorova řešení či o jeho názorech na věc. Poslední částí projevu je závěr. V něm mluvčí přesně formuluje, k čemu se projevem dobral a jaký je význam stanovených vývodů/závěrů. Může odkázat na obsahy související s tématem projevu, může uvést významné informační
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS184542
100 / rétorika pro pedagogy
zdroje, z nichž v projevu vycházel, může uvést kontakt na sebe pro případné dotazy. Poděkuje za pozornost a s auditoriem se rozloučí. Uvedená struktura projevu platí pro projevy věcné a informační. Specific kou strukturu má vypravování, tak jak ji formulovala poetika. Pro vypravování totiž nestačí jen zachování temporální souvislosti. Komunikáty typu My jsme přišli… a já jsem řekl… a on řekl… a sedli jsme si… a odpoledne pršelo…, nejsou ještě vypravováním, nýbrž pouhým popisem sledu událostí. Vlastní vypravování by mělo mít klasicky pět fází: expozici (úvodní situaci – začátek příběhu, uvedení do prostředí děje a seznámení s hlavními postavami děje), kolizi (zápletku – nový dějový prvek, nová postava), krizi (vyvrcholení – řešení problému/konfliktu), peripetii (dílčí dějový prvek, obrat signalizující jiné řešení, než ke kterému děj spěje) a katastrofu (rozuzlení, vyznění pří běhu). I když běžná vypravování nemusí být tak složitá, nemusejí mít třeba peripetii, nutně potřebují po úvodu zápletku, protože to je právě to zajímavé, proč se vůbec vypravuje, a dále krizi, řešení situace a závěr, vyznění příběhu. Vypravování musí být svým způsobem napínavé, posluchač/čtenář musí být zvědav, jak příběh skončí. Shrnutí dispozice komunikátu I. Úvod 1. Uvítání a) pozdrav auditoriu/čtenářům b) představení řečníka 2. Téma projevu 3. Důvod/motivace řeči II. Stať 1. Precizace tématu 2. Struktura projevu 3. Vlastní informace/výklad odpovídající představené struktuře 4. Argumenty 5. Předjímané protiargumenty a) možné námitky a protiargumenty b) minimalizace námitek a vyvrácení protiargumentů c) dotazy a připomínky z auditoria a reakce na ně 6. Shrnutí řečeného
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS184542