v řadě, jako by čekali, až budou obětováni, pak se vzali za ruce a začali zpívat podivnou píseň. Jakmile Tremanquai překonal ohromení, chopil se pušky a doplazil se k oknu, aby své hostitele chránil, jak bude moci. V osadě nebyly téměř žádné zapálené louče, ale měsíční svit poskytoval dost světla, aby zkušený lovec jako on mohl zacílit. Zamířil směrem ke vstupu a doufal, že pokud se mu podaří skolit nějaké Masaje, jejich druzi snad uvěří, že osadu brání bílí muži, a dají se na útěk. K jeho překvapení ho dívka něžně donutila sklonit zbraň a beze slov mu naznačila, že jeho zásah není nutný. Tremanquai chtěl protestovat, ale když viděl její klidný výraz, rozmyslel si to. Zděšeně a ohromeně oknem pozoroval divoký vpád Masajů, kteří se houfně drali vstupem dovnitř, zatímco Rákosníčci pouze čekali a dál zpívali tu nepříjemnou píseň. Objevitel byl už připravený na to, že se stane svědkem dobrovolných jatek. A pak se stalo něco, co Tremanquai popsal třaslavým, nevěřícným hlasem, jako by nemohl uvěřit vlastním slovům. Vzduch se roztrhl. Neuměl to lépe popsat. Bylo to jako strhnout kus tapety ze zdi, řekl, a objevit stěnu skrývající se pod ní. Rozdíl byl však v tom, že vespod nebyla žádná zeď, ale jiný svět. Svět, který zpočátku kvůli své poloze nemohl vidět, ale z něhož vycházela bledá záře osvětlující okolní temnotu. Bez dechu pozoroval, jak se první Masajové vrhají do díry, která se náhle objevila mezi nimi a jejich oběťmi, a mizejí ze skutečnosti, ze světa, ve kterém se Tremanquai nacházel, jako by se vypařili. Když zbylí Masajové viděli, jak jejich bratry požírá sama noc, v hrůze utekli. Cestovatel celý vyděšený pomalu zakroutil hlavou. Teď už chápal, proč tahle vesnice dokáže přežít nájezdy sousedních kmenů. Vrávoravě vyšel z chýše a přiblížil se k díře, kterou jeho hostitelé zpěvem provrtali přímo do tkáně skutečnosti. Když si stoupl přímo proti ní, všiml si, že otvor vlnící se jako záclona je větší, než se zdálo. Začínal na zemi, dosahoval vysoko nad jeho hlavu a byl tak široký, že by jím klidně projel celý trakař. Jeho okraje lehce povlávaly nad krajinou, střídavě ji skrývaly a odhalovaly jako vlny na břehu moře. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS184304
Tremanquai se do ní fascinovaně podíval, jako by to bylo okno. Na druhé straně byl svět lišící se od našeho, jakási pláň s růžovými skalisky, kterou fičel sychravý vítr a zametal z povrchu všechen písek. V dálce, zahalené do hustého prachu zahlcujícího vzduch, bylo možné rozeznat příkré hory. Překvapení a oslepení Masajové po tom světě zmateně klopýtali a navzájem se nabodávali na oštěpy, takže se počet těch, kteří ještě stáli na nohou, pořád zmenšoval. Tremanquai uchváceně sledoval ten groteskní tanec smrti a přitom cítil, jak mu vlasy hladí vítr, který stejně jako podivný prach, jenž se mu usazoval v nosních dírkách, nepatřil do tohoto světa. Rákosníčci, kteří zůstávali shromáždění uprostřed dvora, začali znovu zpívat tu strašnou píseň a díra se začala zavírat, pomalu se před udivenými Tremanquaiovými zraky zmenšovala, až zmizela docela. Cestovatel přihlouple máchl rukou do vzduchu, ve kterém ještě před chvílí zel otvor. Najednou to vypadalo, jako by mezi ním a pomalu se rozcházejícím sborem Rákosníčků nikdy nic nebylo. Každý zamířil na nějaké místo osady, jako by se nic zvláštního nepřihodilo. Pro Tremanquaie to však byla událost, která naprosto změnila svět, jak ho dosud znal. Pochopil, že nyní má pouze dvě možnosti. První z nich byla dívat se na svůj svět, jenž vždycky považoval za jediný, jako na jeden z mnoha, které existují a které na sebe pravděpodobně přiléhají jako stránky knihy, takže stačí zabodnout dýku do jejího hřbetu, aby se vytvořila chodba procházející každým z nich. Druhá možnost byla snazší: zbláznit se. Tu noc nemohl cestovatel usnout. Kdo by také mohl. Zůstal ležet na svém slamníku s očima dokořán, celý napnutý, a pozorně naslouchal všem zvukům přicházejícím ze tmy. Vědomí, že se nachází ve vesnici čarodějů, proti kterým nic nezmůže ani jeho puška, ani jeho bůh, v něm vyvolávalo příšerný strach. Jakmile byl schopný udělat několik kroků, aniž by se zapotácel, utekl z vesnice. Zabralo mu několik týdnů, než se vrátil do zanzibarského přístavu. Tam přežíval, jak jen mohl, až se mu naskytla příležitost schovat se na zámořské 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS184304
lodi, která vyplouvala do Londýna. Deset měsíců po odjezdu byl zase doma, ale to, co prožil, ho změnilo, stačilo se na něj podívat. Byla to příšerná odysea, které Sebastian Murray samozřejmě nevěřil. Nevěděl, co se jeho nejlepšímu průzkumníkovi mohlo stát, ale rozhodně nemínil uvěřit historce o Rákosníčcích a jejich absurdních otvorech ve vzduchu. Bylo to jen blouznění šílence. A sám Tremanquai mu to potvrdil, když se ukázalo, že nedokáže vést normální život vedle své bývalé vdovy a dvou dcer. Jeho žena by pravděpodobně raději dál nosila květiny na hřbitov, než žila s tím cizincem neschopným normální existence, kterého jí Afrika vrátila. Střídaly se u něj stavy apatie s nepředvídatelnými projevy odcizení, což silně narušovalo do té doby klidné rodinné prostředí. Svým nepřetržitým blouzněním, které ho občas vedlo k tomu, že běhal po ulici nahý nebo střílel z okna na klobouky kolemjdoucích, neustále ohrožoval klid ve čtvrti, až ho nakonec museli zavřít do sanatoria pro psychicky narušené v Guyově nemocnici, kde ho však místo léčby pouze zamkli do cely. Ale nebyl úplně sám. Gilliam Murray ho tajně chodil navštěvovat, kdykoliv jen mohl. Jednak ho při pohledu na jednoho z nejlepších mužů jeho otce v tak politováníhodném stavu jímal soucit, ale také ho pohánělo vzrušení, které se ho zmocňovalo, když poslouchal ten fantastický příběh. Tehdy sotva dvacetiletý Murray chodil za cestovatelem s nadšením dítěte, které se těší na loutkové představení, a Tremanquai ho nikdy nezklamal. Seděl na své pryčně s pohledem upřeným na vlhké skvrny na stěnách a bez velkého pobízení začal vyprávět příběh o Rákosníčcích. Pokaždé přidával nové neobyčejné podrobnosti, byl šťastný, že má posluchače a spoustu času rozvíjet svou fantazii. Nějaký čas Gilliam věřil, že znovu přijde k rozumu, ale po čtyřech letech internace se Tremanquai ve své cele oběsil. Na špinavém kousku papíru nechal vzkaz. V něm kostrbatým písmem, jímž mohl psát běžně, ale také mohlo být zdeformované jeho vnitřním utrpením, ironicky oznamoval, že odchází do jiného světa, který není než jedním z mnoha dalších, jež existují. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS184304