Světlé dny (Ukázka, strana 99)

Kirch­blütem, kolem světel za okny a za dveřmi, která nám svítila na cestu ven do polí. V uplynulých týdnech chodívala Évi po domě i po okolních pěšinách co možná nejtišeji, nyní si však zpívala, bušila podpatky do dlažby, jež byla ještě mokrá od poslední přeháňky. Aja a já jsme měly prsty popálené od horkého vosku ze svíček, ale vůbec nám to nevadilo, protože Évi zase mluvila a broukala si a pohybovala se jako jindy, protože jsme ji měly zpátky a poskakovaly jsme tichými ulicemi pár kroků za ní.

V noci na Velikonoční neděli nešla Évi spát. V těch hodinách, kdy čas běžel proti ní, nebyla unavená, protože měla spoustu práce až do rána, než se probudíme a s dekou přes ramena vyběhneme rychle do zahrady. Évi nechala hořet oheň ve velké železné míse, nad kterou v létě na roštu pekla brambory, ten ale teď sundala, aby mohla v míse postavit dřevěnou hranici.

Uviděly jsme ten oheň pod Ajiným pokojem, za malým okýnkem s krátkými záclonami, jeho rudožluté světlo a jeho jiskry, jež vysílal k velikonoční obloze, a slyšely jsme, jak praská k Évi­nu pobrukování a pískání, než Aja okno kvůli mihotavým stínům zakryla. Aja si zpívala ze spaní, ne ale žádnou z písniček, které jsme zpívaly na svých cestách lesem: Tancovala žížala…, Na jaře, na jaře…, Kolo, kolo mlýnský…, když jsme seskočily z kol, zmizely ve skalním moři a našly si tam úkryt.

Toto znělo jako nějaký příběh, který se má ještě před ránem rozplynout, a Aja přitom čímsi připomínala Zigiho, zabalená do strakatých dek, jež Évi ušila ze zbytků látek, tváří otočená ke mně, ležela si na ruce se třemi prsty, s rozcuchanými vlasy padajícími jí do čela, aniž by jí to vadilo — jako by vedle mě náhle ležel Zigi, zmenšený na Ajinu velikost. Évi poschovávala tolik vajíček, že jsme je hledaly celé dopoledne, a nikdy nás to neunavilo, ani později ne, když už jsme nevěřily na zajíčka, který nám malovaná vajíčka nosívá přes pole. V nočních košilích jsme se vrhly do ranní mokré trávy, 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS184279

prolézaly jsme houštím, pod třemi schůdky, vedoucími od sítě proti mouchám k volně položeným dlaždicím, otvíraly jsme přístěnek, který stloukl Zigi, a kůlnu pro slepice, jež vzlétaly a čechraly si peří. Brouzdaly jsme se kolem plotu a lezly na stromy, abychom odtud očima pročesávaly trávu, a protože Évi pokaždé zapomněla, kam všude vejce poschovávala, nacházely jsme je ještě po týdnech, už rozměklá deštěm nebo nahryzaná nějakým zvířetem. Évi přes noc vejce nabarvila cibulovými slupkami a štětcem na nich udělala vlnovky, které vypadaly jako cukrová poleva, byly hezčí než zdobení dortů, jež byly na prodej v cukrárně za velkým náměstím. Vajíčka vyfoukla do mísy a ráno nám z nich připravila smaženici na pánvi, postavené nakřivo nad plamenem. Skořápky protáhla jemnými stužkami a vajíčka navěšela na větve vrb, jejichž konečky už několik týdnů předtím naklepávala kladivem, aby se do Velikonoc zazelenaly. Kolem stromů omotala žlutý krepový papír a na polštářky dala nové povlaky, jež přes zimu ušila při malé lampičce u kuchyňského stolu. Upekla buchtu ve tvaru beránka, Aja i já jsme si ho mohly poprášit přes jemné sítko práškovým cukrem, a když v poledne přišla má matka a uviděla Évi s nožem v ruce, řekla, že ten beránek je na rozřezání příliš pěkný, že ho přece nemůžeme sníst. Zaklonila hlavu a hleděla mezi ozdobené větve, obdivovala vajíčka, která jsme Aja a já posbíraly v trávě a uložily do košíku, a vůbec všechno, co Évi během noci ze své zahrady vytvořila, nejvíc ale králíky, kterým Évi uvázala kolem krku zelené mašličky a jež jsme Aja a já směly vytahovat z kotců a dávat si je na prsa.

Každý rok jsem Velikonoce trávila u Évi, i později, když přestala vajíčka barvit cibulovými slupkami a už jen rozpouštěla prášek ze sáčků v octové vodě. Má matka proti tomu nic nenamítala, užívala si tichých dnů, a protože pro ni Velikonoce nic neznamenaly, nebylo jí nikdy zatěžko dopřát Évi tuto radost.

Někdy směl být v tyto sváteční dny u Évi i Karl, i když se jeho matka ptala, jak se Évi může modlit k bohu, který jejímu dítěti 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS184279

dovolil, aby nastoupilo do nějakého auta a odjelo v něm; znělo to, jako by za to mohla Évi. Jako by jí bylo možno vyčítat, že se modlí k bohu, který připustil, aby Karlova matka prohledala každou ulici, každou cestu v Kirchblütu a každý strom v blízkém lese, ale nenašla jedinou stopu, k bohu, který jí nenechal víc než krabičku se skleněnkami, a Évi na to neznala odpověď a celý večer zůstala zamlklá. Karl brzy v Éviných Velikonocích našel zalíbení, možná proto, že z jeho života všechny svátky zmizely, dokonce i Vánoce, které už skoro vůbec neslavili od té doby, co s nimi nebyl Ben. Každý rok z nich Karlovi rodiče něco ubrali, napřed hvězdy a baňky z vánočního stromečku, pak svíčky, špičku, později samotný stromeček, který nahradili jen věncem, pak ubyl i ten věnec, místo něho zapálili jen svíci, až jednoho dne vynechali i tu svíci, písně a dárky, prostě všechno; nakonec na ten den a svátek úplně zapomněli a vůbec se necítili o nic okradeni, pociťovali spíš úlevu, alespoň tak to říkávala Karlova matka, protože bez Bena už nebylo třeba slavit Vánoce. Évi věřila, že jisté věci se stávají jen o Velikonocích, jen v těch dvou dnech v roce, kdy obloha ráno po slavnosti světla vypadala jaksi jinak. Proto ji vůbec neudivilo, že Karla právě na Velikonoční neděli napadlo něco, čím vylepšil svou poslední vzpomínku na bratra, a dokončil si tak jeho obraz. Možná to bylo tím, jak slepice vzlétaly a tloukly křídly do drátěného pletiva, když jsme při hledání vajíček otevřeli dveře od jejich výběhu, každopádně Karl si vzpomněl, že jeho bratr dorazil v tu jejich poslední neděli k němu a k matce o něco dřív než jindy, protože otec potřeboval autem jet někam daleko, do kteréhosi čtyři nebo pět hodin cesty vzdáleného města na jihu, kde měl toho dne ještě nějakou práci. Když zaklepali, byla matka ještě v županu, což se jindy nestávalo, protože se vždycky už před snídaní umyla, oblékla a učesala a totéž žádala i od svých dětí. Ben stál v otevřených dveřích a s otcem se loučil déle než obvykle, jako by se ti dva od sebe nemohli odtrhnout, 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS184279