skutek. Morse za sebe poznamenal, že „Japonsko je pro děti rájem. Nejenže se s nimi laskavě zachází, ale mají také více svobody, méně té svobody zneužívají a zažívají více radostných okamžiků než děti kteréhokoli jiného národa.“ Jak nám vysvětlili naši přátelé, japonský proces včleňování se do společnosti je jedním z klíčů k pochopení mnoha hádanek. Velmi silné tělesné pouto mezi matkou a dítětem, jež se téměř topí v jeho hloubce, vytváří silný pocit vřelosti a důvěry. Matka dítě podporuje, povzbuzuje, hraje si s ním, fyzicky ho hýčká a rozmazluje, dítě je středem jejího světa. Dlouhý čas kojení, nošení a společného spaní rodiče a dítěte – to vše vytváří závislost a pocit smysluplného, povzbuzujícího, nadějného a milujícího světa. Nedochází k žádnému pokusu dítě odstřihnout anebo posílit jeho nezávislost. Nemluvňata jsou hýčkána v lásce a podpoře. To pokračuje překvapivě dlouho – dokud dítěti není šest či sedm let. Zlobení nebo ukázňování se téměř neděje. Dochází jen k občasnému přerušení absolutní náklonnosti, když dítě zlobí. Je to kouzelný svět. Přání a touhy se stávají skutečností. Hra a fantazie, duchové a skutečnost, všechno se proplétá. Svět je vykreslován jako spolehlivý, přátelský, optimistický a bezpečný a v rámci domova se takovým zdá být – ať už je divoké životní prostředí Japonska jakékoli. Pocit hříchu, selhání, vštípené a vzrůstající odtrženosti je nepatrný. Většina osobnosti dospělého Japonce se vytváří během této doby. Ve věku sedmi let je zřejmá značná propast mezi japonskými dětmi a jejich protějšky v mnoha jiných společnostech. Jsou učeny, aby si nelámaly hlavu s vlastními tělesnými projevy, aby důvěřovaly ostatním, aby si cenily hlubokých vzájemných vztahů. Málokdy se cítí být samy, vystrašené či odmítané. Když jdou děti do školy, je přesun z prostředí, kde jsou pod neustálou kontrolou a kde se jim dostává všestranné podpory, postupný a opa-
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS184227