Jak zabít milionáře (Ukázka, strana 99)

Kapitola 10 Měla jsem plátěnou tašku s foliem nechat u Ralpha, napadlo mě, ale místo toho jsem jej bezděčně donesla zpátky ke kolu. Rozhodla jsem se, že se nebu­ du vracet do zaneřáděného domu a radši si jej odvezu s sebou.

Doma jsem ho schovala do své zásuvky se spodním prádlem.

Ta zatracená Libby mi nezavolala.

Věděla jsem, že Libby umí být tvrdohlavá, takže jsem jí v pondělí ráno zavolala sama. Nezvedala to. Děti byly ve škole a Ralph v práci. Rozčileně jsem zavěsila. Kde sakra je? Že by věděla, že volám já, a rozhodla se nezvedat telefon? Potlačila jsem chuť zakřičet.

Zavolala jsem Stanovi Rosenstatzovi, abych mu poděkovala, že mě ocito­ val v článku o starostově kandidatuře na guvernéra. Nedělní vydání Intelligenceru tuhle zprávu přineslo jako první, dříve než konkurenční noviny. „To uznání si zasloužíš,“ řekl Stan. „Chlapi ze zpravodajství tě zvou na pivo. Ale možná bys měla počkat, až z toho bude bedna šampaňského.“ „Vyřiď jim, že na to pivo půjdu,“ usmála jsem se. „Konkurenti se nás dneska snaží dohnat, koukala jsi?“ „Ne, zatím ne.“ „V neděli jenom paběrkovali, ale dneska už starostu donutili, aby potvrdil, že zkoumá možnosti kampaně pro sebe a svého syna. Jenže my s tou zprávou přišli první. Díky tobě.“ „Já na tohle nejsem moc zvyklá,“ přiznala jsem, „připadám si jako špeh.

Doufám, že jsem mu nezničila politickou kariéru.“ Stan se zasmál. „Někdo kdysi prohlásil, že kariéru můžou politikovi zničit jen dvě věci: když mu v posteli najdou mrtvou holku nebo živého kluka. Sta­ rosta to přežije a nejspíš mu to ještě prospěje, takže se tím netrap.“ Na chvíli jsem zaváhala. „Jak to vzala Kitty?“ odvážila jsem se nakonec zeptat.

98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS184130

Rosenstatz vzdychl, jeho nadšení se vytratilo. „Jen buď ráda, že jsi včera nebyla v redakci.“ „Jasně.“ „A nebuď překvapená, pokud se objeví na tom pohřbu. Teď, když jí doo­ pravdy konkuruješ, si to určitě nenechá ujít.“ „Ale já jí nekonkuruju.“ „To si piš, že konkuruješ, maličká,“ řekl Stan.

Zbytek dne jsem strávila procházením desítek pozvánek na společenské události, jež přišly do redakce. Naplánovat si čas byla nyní práce vyžadující nepřetržitou bdělost a choulostivé vyjednávání. Volala jsem pořadatelům a pořadatelkám večírků, některým jsem se omlouvala a jiným slibovala, že přijdu i se svým blokem.

V pravidelných intervalech jsem vytáčela Libbyino číslo, ale nedovolala jsem se jí.

Následujícího rána jsem probírala svůj šatník ve snaze najít něco vhodné­ ho na pohřeb Roryho Pendergasta. Nakonec jsem našla tmavě šedé pouzdrové šaty a staré černé sako od Calvina Kleina.

Emma mi zavolala už brzy ráno a v domluvenou hodinu mě vyzvedla.

Měla na sobě usedlé šedé vlněné sako a černé kožené kalhoty, které vy­ padaly zároveň sexy i vhodné na pohřeb. Podezírala jsem ji, že pod sakem nemá podprsenku. Připadalo mi, že je oblečená jako domina, která jde právě do kostela. „Dovolala ses Libby?“ zeptala jsem se a podala jí plechovku dietní coly. „Ne, promiň,“ odpověděla a napila se přímo z plechovky. „Kdy jsi s ní naposledy mluvila?“ „V sobotu ráno, když mi dávala tu tašku.“ „Já jsem se jí taky nedovolala,“ zamračila jsem se. „Možná plánuje další demonstrace.“ Emma se netvářila, že by jí to dělalo velké starosti. Odložila plechovku s colou a zacinkala klíči. „Neměly bychom už jet?“ „Víš, co bylo v té tašce, kterou mi Libby poslala?“ „Ne. Tys ji ztratila?“ „Samozřejmě, že ne. Jenom – jen by mě zajímalo, co má za lubem. Chce po mně, abych něco vrátila do Roryho domu, a já nevím, co mám dělat.“ „Tak se jí zeptej.“ 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS184130

„To bych ráda,“ odsekla jsem, „Jenže se jí nemůžu dovolat.“ „No, nejspíš bude na tom pohřbu. A pokud nepohneme zadkem, zmešká­ me začátek, ségra.“ Vyšla jsem s Emmou ven a nasedla do její dodávky. Rozjely jsme se vyso­ kou rychlostí po štěrkové cestě. „Hezký článek v novinách,“ prohodila Emma, když jsme vyjely na silnici. „Netušila jsem, že začneš po kariérním žebříčku šplhat tak rychle.“ „Nešplhám,“ bránila jsem se. „Jen jsem byla ve správnou chvíli na správ­ ném místě.“ „No, ale tvojí kariéře to asi neuškodilo, co?“ „Myslím, že starosta se mnou už nikdy nebude chtít mluvit.“ „To tě nemusí mrzet,“ ujišťovala mě Emma. „Mě jednou štípnul do zadku.“ Jako všichni místní, i Emma to vzala zadem venkovskými cestami a na dálnici najela těsně před Filadelfií. Pak zajela do nejrychlejšího pruhu a řítila se kolem kamionů s dřívím, kterým se vyhýbala s mrštností gazely mezi pa­ koni. V jednu chvíli se před ni nasunul traktor s přívěsem a Emma troubila tak nahlas a tak dlouho, dokud se nevrátil do svého pruhu. Když jsme ho pak předjížděly, moje sestra mu ukázala prostředníček. Přijely jsme před katedrá­ lu se slušnou časovou rezervou.

Emma nechala auto v podzemním parkovišti několik bloků od katedrály.

Pak jsme vyjely pomalým výtahem na ulici a prošly kolem hotelu Four Sea­ sons až ke katedrále. Začalo mrholit, takže jsme si pospíšily.

Filadelfská katedrála byla jednou z nejvýznačnějších památek ve městě.

Rory Pendergast určitě přispěl na její rekonstrukci. Dokázal být štědrý ke všem rasám a vyznáním. Jedno z vitrážových oken zobrazovalo velmi vnadnou Evu před vyhnáním z ráje. S úsměvem jsem přemýšlela, jestli tohle konkrétní okno financoval Rory.

Na schodech před katedrálou se shlukla pestrá směsice fotografů a kněží, kteří se rozestoupili jako moře, když před nimi zaparkovalo auto a z něj vy­ stoupil monsignor s veškerým doprovodem. Fotografové se strkali, jako kdy­ by přijel Tom Cruise.

Vstoupily jsme do katedrály. Před námi stál zástup lidí, kteří dosud ne­ prošli dočasně nainstalovanými detektory kovu do hlavní chrámové lodi. Vy­ padalo to, že většina z nich jsou lidé z ochranky – muži a ženy se sluchátkem v uchu a odtažitým pohledem.

100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS184130