Český šlechtic František Schwarzenberg (Ukázka, strana 99)

Při jedné audienci u papeže Pia XII. vyprávěl Svatý Otec o době válečné. Byl tenkrát ochoten dát se od Němců nebo od italských fašistů zavřít, kdyby tím mohl zachránit nevinné oběti. V této souvislosti jako do nebe volající křivda trčí hra Rolfa Hochhuta „Náměstek“. K tomu se hned přidali mnozí jiní vyčítající papeži, že nevystupoval dost důrazně proti nacismu a že dostatečně nechránil židy. Ani jedno, ani druhé není pravda. Že byl ostrý odpůrce nacismu a fašismu, ví František Schwarzenberg mimo jiné od Charles-Rouxe, který citoval své rozhovory s kardinálem Pacellim, když byl ještě státním tajemníkem. Jeho předchůdce Pius XI. chystal ostrou encykliku a dopis „Mit brennender Sorge“ byl vydán také v době, kdy kardinál Pacelli byl státním tajemníkem.

Což už mluví samo za sebe. Názory obou byly stejné. Jen v metodě byl Pius XII. mírnější. Kromě toho musel brát v úvahu poselství německých biskupů, kteří vyhlásili, že hákový kříž se neztotožňuje s křížem křesťanským – což je každému jasné. Že je však třeba brát ohled na bezohlednost nacistů a že jakýkoli otevřený boj proti nim by zhoršil pronásledování kněží a laiků v nacistických koncentračních táborech.

Pokud běží o židy, byl František Schwarzenberg svědkem, jak po válce židé děkovali papeži Piu XII., že je chránil. A vatikánská diplomacie zachránila bezpočet židů třeba v Maďarsku a jiných zemích. *** Když byl dr. Beneš znovuzvolen prezidentem republiky, dostal František Schwarzenberg příkaz, aby co možná nejslavnostnějším způsobem poděkoval papeži Piu XII. za jeho blahopřání k prezidentovu znovuzvolení. To tedy znamenalo vyžádat si soukromé slyšení. Hodit se do fraku i s řády. Když František vyslovil přiměřená slova díků, odpověděl papež, že my jistě jsme rádi a že v této volbě spatřujeme záruku, že Československo nepřijde z deště pod okap. František učinil prstem před ústy gesto, jaké se vídá na 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS184124

sochách sv. Jana Nepomuckého, a diplomaticky namítl, že on by se těmito slovy vyjádřit nemohl. Papež se rozesmál, jak to dovedl jen v rozhovoru mezi čtyřma očima, a řekl: „Ale já to smím takhle říct – že ano!“ A oběma bylo jasné, oč a o koho běží a co kdo z obou říci může a nemůže. *** „V Římě jsem si často kladl otázku, koho tam vlastně zastupuji.

Stalo se, že mě arcibiskup Beran požádal, abych jim ve Vatikánů vyložil, proč on – na rozhraní militantního atheismu – nemůže odmítnout účast (a předsednictví) schůze všech křesťanských církví za mír. I kdyby musel sedět u jednoho stolu s dříve katolickým a nyní československým knězem.

Jindy mě prosil internuncius mons. Ritter, abych to či ono vyložil Státnímu sekretariátu ve Vatikánu, na něho že nedají.“ *** Mons. Saverio Ritter byl nunciem a doyenem diplomatického sboru v Praze až do německé okupace. V březnu 1939 byl náhodou v Itálii a do obsazené Prahy se ovšem už nevrátil. Jel do Bratislavy, kde ho uvítal Ďurčanský a hned mu řekl, že Slovensko chce s Vatikánem podepsat concordat.

Ritter se ho zeptal, za co se Slovensko vlastně považuje? Zda za zbytek Československa na zmenšeném území, či za něco zcela nového, nemajícího moc společného s Československou republikou? Ďurčanský vypjal hruď a řekl, že Slovensko je něco zcela nového bez jakékoli státoprávní souvislosti s bývalým Československem. Mons. Ritter tedy odvětil, že byl pověřen zastupovat Vatikán v Československu – a odjel.

Po celou dobu zůstal „nunciem v ČSR“ a žádný jiný úkol mu svěřen nebyl. Celou válku byl většinou u Borromeů v severní Itálii.

101 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS184124

Po příchodu Františka Schwarzenberga do Říma se začalo jednat o výměně vyslanců. Všichni si přáli návrat Ritterův (jak to dopadlo – o tom níže).

Prezident Beneš si to přál mimo jiné také proto – jak řekl Františku Schwarzenbergovi – že Ritter zná dobře poměry v Československu a že je jediný, který to umí se Šrámkem. Když to pak František tlumočil mons. Ritterovi, mons. Ritter se smál a povídal, že to je jednoduché. Je třeba tak dlouho do Šrámka mluvit, až si myslí, že to je jeho vlastní nápad. Přání nuncia by třeba nevyhověl, ale „svůj vlastní nápad“ prosadí za každou cenu. Úkolem Františka Schwarzenberga tedy bylo získat mons. Rittera zpět do Prahy.

Nejzkušenější a nejprotřelejší diplomaté poválečné doby dodnes prohlašují o Františku Schwarzenbergovi, že byl rozeným diplomatem velkého formátu (říkají tayllerandovského, což on nerad slyší). A že si věděl rady i v těch nejzamotanějších situacích, jako bylo třeba neuznání nunciatury v Praze na přímý rozkaz Moskvy a jejího velvyslance Zorina, jednoho z usurpátorů únorového komunistického puče.

Prezident Beneš by býval rád získal opět do Prahy nuncia mons. Rittera. Ale k tomu bylo třeba vést zákulisní diplomacii ve Vatikánu, aby to nevěděli Sověti.

Všude, kde je papežský nuncius, je nuncius současně doyenem diplomatického sboru. A to právě bylo nepřijatelné pro Sověty. Sověti uznávají nuncia doyenem – ale ne v zemích satelitních. Zorin se už tenkrát netajil tím, že Československo je satelitem SSSR. František Schwarzenberg se důvěrně znal s tzv. černou šlechtou, byl ve Vatikánu respektován a vážen a po jednání s mons.

Montinim, pozdějším papežem Pavlem VI., se podařilo překlenout základní zádrhel.

Při jednání o prosazení mons. Rittera do Prahy se vycházelo ze skutečnosti, že Ritter nikdy nepřestal být nunciem – že je tedy služebně nejstarším z velvyslanců a tedy i tak doyenem diploma102 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS184124