S klaunem to nevyšlo, Eli se vrátila do Prahy a navštívila mě. Že prej tam jezdila s cirkusem a občíhla bezvadný věci, jestli bych s ní zas nechtěla do něčeho jít. Že už má všechno promyšlený, můj hlavní úkol je bejt mediálně neviditelná.“ Měla pánský oblek a už neměla brýle, protože si pořád utírala slzy. Postrádala Rejččinu vitální jiskru a vypadala jako dítě v černém lese. Nebo to aspoň dobře hrála. Koneckonců, řekl si Medard, je to herečka. „Eli to celý napsala a zrežírovala. Chvilku trvalo, než jsme se chytly, ale pak se to rozjelo jak trakař z kopce, objednávek plný pytle… Ale Eli byla poctivá jak nikdo, o všechno se se mnou dělila. Ten fór byl v tom, že já jsem neexistovala. Přijížděla jsem na ty show sama a odjížděla taky sama. Nikdo nás nikdy neviděl spolu. Fungovalo to.“ „Jak jste dnes prošla kontrolou na molu?“ „Já žádnou kontrolou nešla, prostě jsem tu byla o dvě hoďky dřív. Četla jsem si na záchodě. Tohle jsme dělaly často, nevěřili byste, kolik už jsem toho přečetla na různejch hajzlících… Je to dobrá schovávačka, i když někdy to tam smrdí. Tady ne. Tenhle je fakt super. Růžovej jak cumel, čistej… Tam mě potkala tahleta paní.“ Máša kývla bradou na Kristinku. „Já se lekla, že mě špehujete. Pardon, že jsem lhala o tom baru, ale tak jsme to prostě s Eli měly řešený.“ „A jak probíhalo vaše představení?“ „Na poslední chvilku jsem si vlezla na štendr. Zezadu je tam malý sedátko, zaklápěcí, takže na konci ho nikdo nevidí. Tam jsem se skrčila, aby mi nekoukaly nohy, a Eliška kolem mě zapnula kožich.“ Bylo jich teď v zadním kumbálku pět. Tři Králové, Kristinka a Máša. Tengiz hltal Mášu očima. „Eli vždycky přivezla štendr i se mnou na jeviště a nechala ho tam stát aspoň pět minut, aby každej viděl, že na něm jsou jenom hadry. To je nejtěžší kus představení, teda aspoň pro mě…, v kožichu je pařák a já se nesmím hnout… Jo, a pak už je to jasný, střídáme se až do chvíle, kdy Eli shodí reflektor a já kopnu do paravánu. To už mám na sobě pánskej oblek … a pokaždý naklušou nějaký chlapi, že nám pomůžou. Já zvedám reflektor a naschvál s ním kejvu, aby svítil lidem do očí. Když to čóromóro skončí, zamíchám se mezi pomocníky a jdu s nima do hlediště. Potom zmizím a jsem venku dřív, než představení skončí. Děláme to takhle přes rok a nikdy nám na to nikdo nepřišel.“ Maličko se pousmála skrze slzy. „A přitom si vlastně nejsme podobný. Eli je úplně jinak rostlá. Je skoro o hlavu větší než já. Já si musím hlídat váhu, ona je taková šťastná eiffelovka…“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS184100