Stejně jako v biblickém příběhu žije Georg jen se svým otcem, bez matky. Už z toho vyplývá, že v povídce, která svým filosofickým přesahem a vypravěčskou metodou skýtá možnost většího počtu výkladů, je důležitá jen svébytnost otce a pouze jeho stanovisko. (Žena představuje dočasné hodnoty – půdu, domov, vášeň, tvoří protiklad zákonům věčnosti – otci; proto v Ortelu absentuje a její nepřítomnost jen podněcuje k domýšlení.) Z výše naznačeného je zcela zřejmé, že Georgův otec může být v symbolické rovině zašifrovaného příběhu nositelem věčné pravdy. Voda, shromáždění vody – přírodní nádrž, do které Georg skočí a spáchá sebevraždu, možná nepředstavuje smrt, ale probuzení, zrození i kvas (v židovské rituální lázni, mikve, lze zpětně nabýt čistoty). Otcův ortel tak nepřináší smrt, ale očistu, vysvobození a znovuzrození. Konečné vyznání lásky k rodičům jen hlasitě stvrzuje platnost všech časných i věčných zákonů. Všechny výklady Ortelu ale mohou být nakonec od základu pomýlené – Kafka zavrhoval jakékoli jednoznačné řešení. Po svém počátečním nadšeném hodnocení později tvrdil, že pravý smysl Ortelu nedokáže nijak vysvětlit, a Brodovi řekl, že při závěrečné větě myslel vlastně jen na ejakulaci. Do deníku si po několika měsících zapsal: „Když jsem popisoval přítele v cizích krajích, myslel jsem hodně na Steuera.356 Teď, asi čtvrt roku po té povídce, jsem ho náhodou potkal, a on mi povídá, že se asi před čtvrt rokem zasnoubil.“357 Felice na první Kafkův dopis neodpověděla, a proto se Franz dvakrát obrátil o pomoc a přímluvu na Brodovu sestru Sophii Friedmannovou, která žila v Berlíně a byla provdána za Felicina bratrance. Také Max Brod napsal dva přímluvné dopisy a asi i díky jim se nakonec přece jen vzájemná korespondence rozběhla. Elias Canetti ve své práci Druhý proces. Kafkovy dopisy Felici napsal, že tyto dopisy četl s takovým pohnutím, jaké „léta nezažil u žádného literárního díla … ty dopisy do mne vstoupily jako vlastní život“.358 Franz je odesílal jako v horečce a staly se mu zárukou, že našel to, co hledal – vzdálenou a milovanou (protože vzdálenou?) bytost. V psaní deníků ustal, málo jedl, málo spal, vypadal vyčerpaně… Gilles Deleuze a Félix Guattari ve studii Kafka píší: „Dopisy jsou rizoma, síť, pavučina. Existuje jisté upírství dopisů, čistě epistolární upírství. Zámek hrabětě Draculy, vegetariána, poustevníka, který saje krev masožravých lidí, není daleko. V Kafkovi je něco z Draculy, Draculy v dopisech, a jeho dopisy se podobají netopýrům… Felici líčí Kafka sám sebe bez 356 Spolužák z gymnázia. 357 Kafka, Franz: Deníky 1913–1923, Praha, Nakladatelství Franze Kafky 1998, s. 8. 358 Canetti, Elias: Druhý proces. Kafkovy dopisy Felici, Praha, Prostor 2004, s. 8.
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS183966