Stejně jako v biblickém příběhu žije Georg jen se svým otcem, bez matky. Už z toho vyplývá, že v povídce, která svým filosofickým přesahem a vypravěčskou metodou skýtá možnost většího počtu výkladů, je důležitá jen svébytnost otce a pouze jeho stanovisko. (Žena představuje dočasné hodnoty – půdu, domov, vášeň, tvoří protiklad zákonům věčnosti – otci; proto v Ortelu absentuje a její nepřítomnost jen podněcuje k domýšlení.) Z výše naznačeného je zcela zřejmé, že Georgův otec může být v symbolické rovině zašifrovaného příběhu nositelem věčné pravdy. Voda, shromáždění vody – přírodní nádrž, do které Georg skočí a spáchá sebevraždu, možná nepředstavuje smrt, ale probuzení, zrození i kvas (v židovské rituální lázni, mikve, lze zpětně nabýt čistoty). Otcův ortel tak nepřináší smrt, ale očistu, vysvobození a znovuzrození. Konečné vyznání lásky k rodičům jen hlasitě stvrzuje platnost všech časných i věčných zákonů. Všechny výklady Ortelu ale mohou být nakonec od základu pomýlené – Kafka zavrhoval jakékoli jednoznačné řešení. Po svém počátečním nadšeném hodnocení později tvrdil, že pravý smysl Ortelu nedokáže nijak vysvětlit, a Brodovi řekl, že při závěrečné větě myslel vlastně jen na ejakulaci. Do deníku si po několika měsících zapsal: „Když jsem popisoval přítele v cizích krajích, myslel jsem hodně na Steuera.356 Teď, asi čtvrt roku po té povídce, jsem ho náhodou potkal, a on mi povídá, že se asi před čtvrt rokem zasnoubil.“357 Felice na první Kafkův dopis neodpověděla, a proto se Franz dvakrát obrátil o pomoc a přímluvu na Brodovu sestru Sophii Friedmannovou, která žila v Berlíně a byla provdána za Felicina bratrance. Také Max Brod napsal dva přímluvné dopisy a asi i díky jim se nakonec přece jen vzájemná korespondence rozběhla. Elias Canetti ve své práci Druhý proces. Kafkovy dopisy Felici napsal, že tyto dopisy četl s takovým pohnutím, jaké „léta nezažil u žádného literárního díla … ty dopisy do mne vstoupily jako vlastní život“.358 Franz je odesílal jako v horečce a staly se mu zárukou, že našel to, co hledal – vzdálenou a milovanou (protože vzdálenou?) bytost. V psaní deníků ustal, málo jedl, málo spal, vypadal vyčerpaně… Gilles Deleuze a Félix Guattari ve studii Kafka píší: „Dopisy jsou rizoma, síť, pavučina. Existuje jisté upírství dopisů, čistě epistolární upírství. Zámek hrabětě Draculy, vegetariána, poustevníka, který saje krev masožravých lidí, není daleko. V Kafkovi je něco z Draculy, Draculy v dopisech, a jeho dopisy se podobají netopýrům… Felici líčí Kafka sám sebe bez 356 Spolužák z gymnázia. 357 Kafka, Franz: Deníky 1913–1923, Praha, Nakladatelství Franze Kafky 1998, s. 8. 358 Canetti, Elias: Druhý proces. Kafkovy dopisy Felici, Praha, Prostor 2004, s. 8.
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS183966
nejmenšího ostychu a žertování jako neobyčejně hubeného člověka, který trpí nedostatkem krve (mé srdce „je tak slabé, že není schopno přivádět krev do těch dlouhých nohou“). Úniková linie Kafky-Draculy je v jeho pokoji, na jeho lůžku, zatímco vzdálený pramen sil mu přinášejí dopisy… Dopisy mu mají dodat krev a krev mu dá sílu tvořit.“359 A psaní se mu skutečně začalo dařit. Pracoval na Topiči, první kapitole románu Nezvěstný, a v polovině listopadu 1912 počala vznikat zpočátku malá povídka, která se však, jak napsal Felici, rozrostla na „trochu příšernou“ povídku větší. Kafka ji nazval Proměna.360 Zvířata v Kafkově tvorbě představují zvláštní napětí mezi smyslem a absurditou; patří pouze povídkám, v románech se nevyskytují. Čtenář očekávající model ironicky satirické Ezopovy bajky bude ovšem zklamán. Základem klasické bajky je jednoduchá alegorie a kritika nějakého společenského nešvaru – zvířata myslí, mluví a jednají jako lidé a z tohoto jednání vyplývá jasné mravní ponaučení. Nic z toho u Kafky nenajdeme. Jeho zvířecí povídky jsou zobrazením čistě osobních vnitřních prožitků, ve kterých se navíc odráží rodinná a sociální izolace. V klasické bajce bývá zvíře nositelem vlastnosti, která mu v reálném světě nepřísluší, a tak, zjednodušeně řečeno, promítneme-li vše do reálného světa, vzniká za účelem mravního ponaučení klam. Kafkova zvířata představují konfliktní prožitky a vnitřní vize znásobené senzibilitou autora a jeho velkým uměleckým talentem. Hledají jen východisko, „i kdyby to východisko byl pouhý klam“.361 Zvířecí přirozenost se v nich „zmítá a zuřivě se dere pryč“. A nakonec nevíme, zda jde o redukci člověka na zvíře, nebo zvířete na člověka... Zvířata byla stvořena před člověkem, v knize Genesis čteme: „I řekl Bůh: ,Vydej země rozmanité druhy živočichů, dobytek, plazy a rozmanité druhy zemské zvěře!‘ a stalo se tak. Bůh učinil rozmanité druhy zemské zvěře i rozmanité druhy dobytka a rozmanité druhy všelijakých zeměplazů. Viděl, že je to dobré.“362 Teprve pak stvořil člověka. Poté vysadil zahradu Eden, k člověku přivedl všechny živé tvory a ten je pojmenoval. Řehoř Samsa – i jako hmyz – zůstává součástí své rodiny; bydlí s rodiči a sestrou. Všechno to vlastně začalo tak, že se jednoho rána 359 Deleuze, Gilles – Guattari, Félix: Za menšinovou literaturu, Praha, Herrmann & synové 2001, s. 55. 360 Časopisecky za jeho života vyšla v roce 1915, knižně pak 1916 a 1918. 361 Kafka, Franz: Povídky I (Proměna a jiné texty vydané za života), Praha, Nakladatelství Franze Kafky 2006, s. 227 (Zpráva pro jistou Akademii). 362 Gn 1, 24—25.
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS183966
probudil v posteli jako jakýsi nestvůrný živočich;363 měl široké tělo, mnoho nožiček – když se pohyboval, zůstávaly za ním ohavné stopy slizu. Nemohl mluvit. Nejen on sám, i rodiče a sestra byli zoufalí. Až do nynějška poctivě pracoval a nesl náklady na chod celé domácnosti a teď se stal vězněm svého pokoje. Jídlo mu nosí sestra (nejraději má nahnilou zeleninu) a ta také v pokoji uklízí (v její přítomnosti se Řehoř raději schovává pod přehoz pohovky). Služka, která u nich dříve pracovala, hned první den po Řehořově proměně matku na kolenou prosí, aby ji okamžitě propustila, a když odchází, se slzami v očích slibuje, že nikomu nic neprozradí. Celá Samsova rodina se v krátké době dostává do tíživé finanční situace. Otec je starý a těžkopádný člověk – pracovat nemůže; matku trápí záducha, ale přesto po nocích začíná šít prádlo pro nějaký módní závod. A sestra? Chtěla studovat hru na housle a teď je z ní prodavačka (po večerech se učí těsnopis a francouzštinu a doufá, že později dostane nějaké lepší místo). Nakonec jsou nuceni přijmout podnájemníky a nešťastný Řehoř se šplhá po stěnách a ze stropu padá na zem. Časem se stává nepřítelem celé rodiny a všichni, včetně sestry, která ho milovala nejvíce, touží, aby zmizel; i Řehoř ví, že je musí opustit: „Když všude venku za oknem počalo svítat, byl ještě naživu. Pak mu hlava sama od sebe docela poklesla a z chřípí mu slabě unikl poslední dech.“364 Těžké zranění, které ho nakonec zabilo, způsobilo jablko (otec je po něm hodil v leknutí); zůstalo vězet v Řehořově těle a po nějakém čase zhnisalo. Mrtvé Řehořovo tělo objevila a odklidila posluhovačka. „Teď můžeme poděkovat Pánubohu,“ řekl šťastný pan Samsa a celé rodině se ulevilo. Rozhodli se, že si užijí odpočinku a procházky a den zakončili výletem tramvají za město; plánovali výměnu bytu a dojatě pozorovali svoji krásnou dceru. „Pomysleli si, že bude teď na čase, aby pro ni také vyhledali hodného muže. A připadalo jim jako dotvrzení jejich nových snů a dobrých úmyslů, když u cíle jejich cesty dcera první vstala a protáhla své mladé tělo.“365 Po vydání Proměny řekl Kafka profesoru Thiebergerovi, kterého „potkal na ulici: ,Co říkáte těm hrozným věcem, které se dějí v našem domě?‘ Považuje-li to někdo za pouhý žert, neví o Kafkovi zhola nic. Byla to sice – jako u něj téměř všechno – ironie, ale nejen ironie, nýbrž i naprostý realismus.“366 Také otec Kafkova učitele hebrejštiny Fried363 Hmyz, jehož vztah k ostatním živočišným druhům je dodnes značně nejasný, tvoří nejvíce různorodou živočišnou skupinu naší planety. Během svého vývoje se téměř všechny druhy svlékají a proměňují. V některých kulturách je hmyz symbolem znovuzrození (kupříkladu v Egyptě je uctíván scarabeus). 364 Kafka, Franz: Povídky, Praha, Odeon 1983, s. 102. 365 Ibid., s. 107. 366 Urzidil, Johannes: To byl Kafka, Praha, Dokořán 2010, s. 15.
101 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS183966