„To máš jedno, přece,“ pravil jsem melancholicky, „hlav ně ať už jsme nahoře.“ Ťukání sílilo a v posledním ohybu schodiště se obje vil člověk a za ním skupinka, kterou vedl. Bylo to asi sedm lidí. Všichni měli tmavé brýle a v rukou slepecké hole. Těmi holemi rytmicky ťukali do ocelové konstruk ce rozhledny. Chvíli jsem na ně tupě zíral, pak jsem zíral chvíli na manželku, pak na děti, pak jsme zírali všichni na sebe a pak na tu skupinku. Výprava slepců na roz hlednu. Pán, co skupinku vedl, zachytil můj pohled. Přišel ke mně, usmál se a povídá: „Přijde vám něco divnýho?“ Upadl jsem poněkud do rozpaků. „No, víte,“ začal jsem koktavě, „divnýho, jak to říct? Aby to nevyznělo blbě.“ S hůlkou se k nám přiťukal jeden ze skupinky nevido mých turistů. „Je vám divný, na co chodíme na rozhlednu, že jo?“ zachechtal se. Tím mne poněkud uvolnil. Usmál jsem se a povídám: „No, tak nějak.“ „Pane, a víte vy, jakej je shora úžasnej výhled?“ pravil lišácky. „No, zatím jsem nahoře nebyl,“ pravil jsem rozpačitě a nevěděl jsem, jak se tvářit, protože jsem si nebyl jist, jest li se nejedná o nějakou recesi. „Víte, pane,“ přitočil se ke mně ten slepec, „on ten vý 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS183902