Přesto jsem stáhl okýnko, vyndal z přední přihrádky telefon a držel ho v ruce, abych vypadal přesvědčivě. Jako že čekám v poroucha ném autě na odtah. „Hej, Wille Kille.“ Automaticky jsem zvedl hlavu a zareagoval na tu hloupou pře zdívku – Zabiják –, kterou mi dal někdo z první podesty. Ben Rogers se vyklonil z otevřeného okýnka svého landroveru. „Výuka probíhá v budově, magore.“ Křečovitě jsem se usmál, až mě námahou bolely tváře. „Fakt? Dík za info.“ Kretén. Po milionté mě napadlo, co se na něm a jemu podobným týpkům Lily tak líbilo. Řidič v autě za Rogersem, který čekal, až bude moct odbočit na školní parkoviště, zmáčkl klakson. Ben, otrávený mojí chabou reakcí, zastrčil hlavu zpátky, prudce dupl na plyn, až mu zaječely pneumatiky, a vjel na parkoviště. „Bože, tohle na něm šíleně nesnáším.“ Když mi zničehonic za zněl u ucha Alonin hlas, leknutím jsem nadskočil. „Kdo si myslí, že je, mistr hazardu? Johnnymu Knoxvillovi nesahá ani po kotníky.“ Otočil jsem hlavu a zjistil, že Alona sedí na sedadle vedle mě. Natáhla paže nad hlavu a dlouze zívla, jako by jí připadal její náhlý, nečekaný příchod naprosto normální. „Co tady děláš?“ zeptal jsem se. „Umřela jsi tamhle.“ Ukázal jsem prstem na ulici. Spustila paže dolů a naštvaně se na mě podívala. „Díky za upo zornění. Jak to mám vědět? Včera jsem několikrát zmizela a vždyc ky jsem se probrala u tebe v pokoji. Děs běs.“ Obrátila oči nahoru. „Musela jsem pořád někam chodit. Navíc chrápeš.“ Vytřeštil jsem na ni oči. „Co to plácáš?“ Ignorovala mě. „Co tady vlastně děláš ty?“ zeptala se podezíra vě. „Myslela jsem si, že už budeš zavřenej někde v blázinci.“ Nadechl jsem se, a než jsem odpověděl, napočítal jsem do pěti. Tohle bylo pro Alonu typické. Nechtěla se chovat urážlivě a… vlastně jo, chtěla. „Pomohla jsi mi, tak jsem ti za to přišel poděko vat,“ ucedil jsem skrz zaaté zuby. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS183900