Mrazivé léto (Ukázka, strana 99)

„Neztrácej odvahu,“ dodala vědma. „Pokusím se,“ opáčila Lyra a vstala. Točila se jí hlava. U dveří málem zakopla o kočku. „Momentík, ještě dostanu třicet euro.“ „Ach ano, jistě, promiňte.“ To je ale trapas, pomyslela si Lyra, zapomněla zaplatit.

Jako v transu vyšla ze dveří. Na čele měla ještě stále pot a celá roztřesená se posadila na zídku stojící ve stínu vysokého stromu.

Co se to s ní stalo? Skutečně rozmlouvala s Violiným duchem? Je něco takového doopravdy možné?

98

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS183898

OSMNÁCT

Lyra zamyšleně odemkla domovní dveře. „Copak se s tebou děje? Stalo se něco?“ Máma si ji upřeně prohlížela.

Lyra jenom zavrtěla hlavou. Ještě stále nemohla mluvit. „Jsi hrozně bledá. Lyro, takhle to dál nejde. Něco se s tebou děje, musíš mi to povědět.“ Máma se tvářila nesmírně vážně. „Lyro, prosím, důvěřuj mi.“ Slyšela mámin hlas jako přes silnou skleněnou stěnu. Beze slova zamířila po schodech nahoru. „Lyro, musíš něco sníst.“ Lyra už ji neposlouchala. Nechtěla nic jíst. „Nech mě prostě na pokoji!“ křikla, práskla za sebou dveřmi a vrhla se na postel.

Sáhla po svém iPodu a pustila si klidnou hudbu. Chtěla prostě už jenom spát. Unavil ji tak ten čaj? Vyčerpaně zavřela oči. V nose znovu ucítila vůni skořice a náhle začala padat do hlubin. Je mi pět, slyšela mumlat svůj vlastní hlas. „Kde je Viola? Chci si s ní hrát. Proč Viola nepřišla domů?“ „Odjela na pár dní se školou, Lyro,“ říká máma.

Ve dveřích stojí Violina kamarádka Mette. Má slzy v očích. Při­ cházejí policisté, jsou všude, po celém bytě, prohledávají Violin pokoj. „Zlatíčko, všichni Violu hledají,“ říká máma. „Ale kde je? Proč je pryč? Ať mi vypráví pohádku!“ Táta sedí shrbeně na posteli a hladí mě po tváři. Vypadá moc smutně. Plakal.

99

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS183898

„Do školky už nepůjdeš! V žádném případě,“ říká máma.

Ale já chci do školky. Protože si myslím, že až se odtamtud vrá­ tím, bude Viola doma, jako vždycky.

Jím rybí prsty s bramborovou kaší. Je to moje nejoblíbenější jídlo.

Violino místo je prázdné.

Tam, kde obvykle sedává, vidím jen protější okno.

Máma mluví. Já nic neříkám. Jím.

Zazvoní telefon. Máma vyskočí. Vím, že volají kvůli Viole. Če­ kám. Máma říká ano a ne. Rybí prst se v mé puse promění ve vel­ ký, těžký kámen. Nemůžu polykat. Vím, že se stalo něco strašného.

Máma si sedne ke stolu.

Rybí prst mi nabobtnal v ústech, znovu se z něho stává ryba. Ry­ ba v mé puse!

Začnu se dávit, ryba musí ven. Spadne na talíř. Máma zaječí, utíká pryč. Bouchnou dveře. Slyším, jak máma pláče.

Lyra otevřela oči. Vůně skořice zmizela. Ta jasnovidka ji pěkně rozhodila. Lyra netušila, co se s ní právě stalo, ale všechny vzpomínky na minulost měla náhle zcela jasně před očima. „Dopravní nehoda. Řidič ujel,“ vysvětlil jí táta, když se vrátil domů. „Viola je mrtvá.“ Lyře bušilo v hlavě. Těžkopádně vstala a šourala se na střešní terasu. Slunce právě zapadalo. Postrádala svou sestru po všechny ty roky, které s ní nemohla strávit. Nikdy si tak jednoznačně neuvědomila, jak se cítí sama. Sama s mámou, která se sice hrozně snažila a určitě ji milovala a věřila, že všechno dělá pro ni, ale nerozuměla jí. Lyra si povzdechla.

Z terasy viděla živé uličky starého města. Naklonila se přes zábradlí. Není tamhle Leander? Co tam dělá? Vypadá nerozhodně.

Copak ví, kde bydlím? Nebo tam stojí jenom náhodou? Náhle byla zase úplně čilá.

100

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS183898