L. J. Smith
James volal ještě šestkrát, ale matka mu řekla, že Poppy odpočívá. Cliff opravil rozbitý toaletní stolek. „Kdo by si pomyslel, že ten kluk má takovou sílu?“ řekl. James zaklapnul mobil a praštil pěstí do přístrojové desky svojí integry. Byl čtvrtek odpoledne. Miluju tě. Tohle měl Poppy říct. Jenže teď bylo pozdě – vůbec s ním nechce mluvit. Proč to neřekl? Jeho důvody mu teď připadaly hloupé. Nevyužil Poppyinu naivitu a vděčnost… tak tedy bravo. Jen jí vysál žíly a zlomil srdce. Tím, co udělal, jen urychlil její smrt. Ale teď o tom nemohl přemýšlet. Nebyl na to čas. Právě teď musí hrát divadlo. Vystoupil z auta a vykročil k rozlehlému domu v rančerském stylu. Odemkl a otevřel dveře. Nepozdravil, aby ohlásil svoji přítomnost, ale jeho matka ho cítila. Uvnitř byly stropy jako v katedrále a módní holé stěny. Zvláštní bylo, že všechna stropní okna byla zakrytá vkusnými, na zakázku ušitými závěsy. Interiér byl prostorný, ale tmavý. Skoro jako jeskyně. „Jamesi,“ oslovila ho jeho matka, která přišla ze zadního křídla. Měla jako uhel černé lesklé vlasy a perfektní postavu, kterou zdůrazňoval stříbrně a zlatě vyšívaný plášť. Její chladné, šedé oči byly lemované stejně hustý– 98 – Ukázka elektronické knihy, UID: KOS183893