Nepřítel mého nepřítele (Ukázka, strana 99)

„Potřebuju pomoc,“ hlesla potichu. Nevěřícně jsem se na ni po­ díval. Měla sklopenou hlavu a vypadala unaveně. Všiml jsem si, že se trochu třese. V jednom okamžiku mě napadlo, že jí ty ruce rozvážu a naliju jí panáka, v dalším jsem chtěl ironicky pronést, že je vážně dobrá herečka. Nahlas jsem jen zaklel. Schoulila se ještě víc. „Děláš si ze mě srandu?“ Zavrtěla hlavou. Chtěla něco říct, ale vrátil se Johnny. „Číslo odpovídá. Její jméno je mezi zaměstnanci té firmy. Ma­ jitel je bývalý policajt.“ „Děláš pro bývalého policajta? On tě sem poslal?“ Pořád jsem nevěděl vůbec nic, kromě toho, že Jane je Joan. „Ne!“ vyhrkla. „Ne, David ani nikdo z firmy teď neví, kde jsem.“ „Proč bych ti měl věřit? Někteří policajti by si s námi možná chtěli vyřídit účty, co já vím. Mohli se spřáhnout s bývalým pol­ dou a poslat tě sem.“ Při potyčkách s Rusy jsme asi pár lidí nasra­ li, zvlášť proto, že jsme byli oficiálně z obliga a vždycky jsme měli bezvadné alibi. Ale že by na nás někoho poslali až teď po letech? „Jsi blázen,“ uchechtla se, ale neznělo to vesele. „Možná už nejsme ve službě, ale rozhodně si nepřivyděláváme jako nájemní zabijáci. To fakt ne.“ „Jo, jasně a my ti věříme,“ ušklíbl se Johnny, kdežto já měl po­ cit, že si musím sednout. Mluvila v množném čísle? Řekla my? „Ty jsi polda.“ Do prdele. Ať se pletu. Ať je to jen hrozně loajál­ ní zaměstnankyně, co mluví o firmě jako o jedné velké rodině! „Už ne. Jsem čtyři roky mimo službu.“ Johnnyho výraz mluvil za vše. Stál za ní a tvářil se, jako kdyby se právě všechno posralo. A ono se to stalo. Nejen že zaměstnal cizí neprověřenou ženskou. On přímo mně před kancelář posadil bývalou policajtku.

Kurva. Kurva, kurva, kurva!

98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS183891

„Musíme ji zabít,“ zamumlal pak. Trhla sebou, ale pak si po­ vzdechla: „No, tak takhle to přesně nemělo dopadnout.“ Johnny udělal dva dlouhé a velmi nasrané kroky k ní a sehnul se: „Můžeš mi sakra říct jedinej důvod, proč bychom tě neměli zastřelit tím glockem, co jsi ho sem přitáhla?“ Přikrčila se a při­ vřela oči, když jí ječel do obličeje, ale jakmile zmlkl, odpověděla: „Co třeba to, že jsem ani jednoho z vás nezastřelila, přestože by to šlo mnohem snadněji, než jsem myslela?“ „Co nám je po tobě, policajtko?“ zavrčel jsem. Vadilo mi, že věděla, jak nás měla v hrsti. „Když se tě zbavíme, budeme mít po problémech.“ Odmlčel jsem se a pozoroval Johnnyho, celého napruženého, připraveného k čemukoliv. Věděl jsem, co se mu honí hlavou. Srnka nás oba přechcala. A ještě jsem pořád nevěděl, kdo ji poslal. Ani proč neudělala to, co měla. „Říkala jsi, že potře­ buješ pomoct. Tak se mě teď snaž přesvědčit, abych o tom byť i jen přemýšlel.“ „Ten chlap, který tě chce vidět mrtvého, mi unesl tříletou dceru.“ V obličeji měla v tu chvíli stejně zničený výraz, jako tu první noc v azyláku, když pořád dokola poslouchala, že je to dům pro matky s dětmi. Najednou to do sebe zapadlo. Ty lehké změny, které se s ní staly, když se někdo zmínil o dětech. A ta věc v hračkářství.

Johnny si před ni dřepl, aby jí viděl do obličeje. „Jestli sis tohle vymyslela, tak tě vlastníma rukama uškrtím,“ oznámil jí odhodlaně. Zavrtěla hlavou. Pak se rozbrečela.

99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS183891

12.

Nechtěla jsem brečet, to jsem vážně neměla v plánu. Říkala jsem si, že to probíhá dobře. Byla jsem živá a Bavetta se mnou mluvil.

To, že Johnny totálně vypěnil, jsem chápala. Necítila bych se ji­ nak, kdybych měla někoho hlídat a do jeho bezprostřední blíz­ kosti se přitom dostal člověk, který ho chtěl zabít. Zareagovala bych nejspíš stejně. Možná dokonce hysteričtěji. Johnny byl velký, nasraný a všeho schopný chlap, ale to, jak se mu změnil výraz, když jsem jim řekla o Amy, to mě prostě dostalo. Nemluvil se mnou o ženě a jejich synovi. Nebýt nákupů s Bavettou, nevěděla bych, že má rodinu. Z těch pár slov, které teď řekl, a hlavně z tónu jeho hlasu bylo zřejmé, jak moc mu na nich záleží.

Mozek mi v tu chvíli prostě vypověděl poslušnost. Místo klid­ né a racionální analýzy situace jsem litovala samu sebe. Proč já nemohla potkat někoho podobného? Proč jsem na to všechno ­sama? „Tohle na mě neplatí,“ řekl Johnny, ale neznělo to tak rázně ja­ ko všechno, co řekl předtím. „Klidně si řvi, jak chceš.“ „Myslím, že lepší by bylo, kdyby byla schopná nám říct, co se vlastně děje. Zatím nic nevím a nemám z toho radost.“ Bavetta stál kus ode mě, ruce založené na hrudi, v obličeji kamenný vý­ raz. Přikývla jsem a několikrát se zhluboka nadechla, abych se vzpamatovala. Potřebovala jsem se vysmrkat a napít, v puse jsem měla úplně sucho – ale netroufla jsem si jim říct ani o jedno. S pl­ ným nosem a zasychajícími slzami na tvářích jsem se huhňavě zeptala: „Čím mám začít?“ Myslela jsem to vážně. Nechtěla jsem ztrácet jejich čas blábolením o tom, jak mě Toro dostal a kam jsem jela po 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS183891