přijatý zákon se týkal změny jednacího řádu Federálního shromáždění a měnil způsob volby prezidenta z tajné na veřejnou,1 což mělo zajistit lepší kontrolu komunistických poslanců při Havlově nastávající volbě. Předseda FS Stanislav Kukrál poslancům oznámil, že 22. prosince 1989 se sešli zástupci stran Národní fronty, OF, VPN a dalších organizací (mimo jiné např. Socialistického svazu mládeže – SSM) a dohodli se na Václavu Havlovi a Alexandru Dubčekovi jako na společných kandidátech na funkce prezidenta republiky a předsedy FS. Kukrál ale také na 19. schůzi rezignoval na funkci předsedy FS, aby ji uvolnil pro Alexandra Dubčeka. Ve 13.41 byla 19. společná schůze prohlášena za skončenou a sněmovny se o půl třetí odpoledne sešly k odděleným zasedáním, na kterých byly provedeny „volby“ nových poslanců.2 Návrhy kandidátů podávaly politické strany po dohodě s OF a VPN a byly dohodnuty předem u „kulatého stolu“. Ačkoliv se všichni takto „zvolení“ poslanci hlásili k těmto dvěma hnutím, jejich kluby zatím nebyly ustaveny a noví poslanci byli proto považováni za bezpartijní.3 Uvedeným postupem byl Dubček „zvolen“ poslancem slovenské části Sněmovny národů za volební obvod č. 76, ve kterém nahradil rezignovavšího poslance KSS a vysokého stranického funkcionáře Gejzu Šlapku.4 Po „volbách“ se obě sněmovny v 16 hodin opět sešly na nové, 20. společné schůzi, na které byl Alexander Dubček zvolen předsedou FS.5 Druhý den – 29. prosince 1989 – byl za Dubčekova předsednictví ve Vladislavském sále Pražského hradu Václav Havel zvolen jednomyslně – a tudíž i hlasy komunistických poslanců6 – prezidentem republiky. Z celého postupu je vidět, že všichni zúčastnění se snažili zachovat alespoň z formálního hlediska legální postup. Po této stránce předání moci odpovídalo do značné míry událostem z února 1948. Při podrobnější analýze chronologie událostí ovšem i tak vyvstávají určité pochybnosti o legalitě celého procesu. Předpokladem platnosti zákonů je jejich podpis hlavou státu, kterou v daném případě nahrazoval předseda federální vlády Marián Čalfa, a jejich publikování ve Sbírce zákonů, přičemž platnost nastává teprve rozesláním této sbírky, pokud nebylo stanoveno pozdější datum. Všechny výše uvedené právní normy byly publikovány v částce 37 Sbírky zákonů s datem 28. prosince 1989 a po této stránce bylo tedy vše v pořádku. Je však třeba mít určité pochybnosti, zda všechny tři zákony byly skutečně fyzicky publikovány ještě před jejich prvním použitím. Sporné je to především u ústavního zákona o způsobu volby poslanců Federálního shromáždění č. 183/1989 Sb., kde časová prodleva mezi schválením zákona a jeho použitím na samostatném zasedání obou sněmoven byla jen něco přes jednu hodinu. Tato úvaha má ovšem čistě akademický charakter.
Zák. č. 184/1989 Sb. AP ČR, f. FS ČSSR, V. vol. období, Zpráva o 5. schůzi SL, Zpráva o 7. schůzi SN 28. 12. 1989. 3 Cigánek, F. (ed.): Kronika…, s. 11. 4 Tamtéž, s. 45. 5 Tamtéž, s. 70. 6 AP ČR, f. FS ČSSR, V. vol. období, zpráva o 21. společné schůzi SL a SN, 29. 12. 1989. Petr Pithart později přiznal, že pohled na komunistické poslance hlasující jednomyslně pro Václava Havla působil trapným dojmem a že organizátoři celé volby by byli spíše uvítali, kdyby alespoň několik poslanců hlasovalo proti nebo se zdrželo hlasování. 1 2
PÁ D K O M U N I S T I C K É H O R E Ž I M U A S L O V E N S K Á O TÁ Z K A
| 103 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS183211
Závěrem je možno konstatovat, že v době tzv. sametové revoluce se česko-slovenský antagonismus ještě neprojevil. Naopak, s výjimkou latentního konfliktu kolem Dubčekovy prezidentské kandidatury byl slovensko-český vztah v uvedeném období naprosto harmonický. Milan Šimečka v prosinci 1989 napsal, že ve třech týdnech „sametové revoluce“ nepozoroval na Slovensku ani jediný projev separatismu. Demonstranti v Bratislavě i jinde na Slovensku pochodovali pod československými zástavami. Protože česká umělecká emigrace (např. spisovatel Pavel Kohout, herec Pavel Landovský) v nedaleké Vídni měla do Bratislavy blíže než do Prahy, dostalo se jim právě v hlavním městě Slovenska nadšeného uvítání. Šimečka napsal, že „za 35 let života v Bratislavě nikdy nic tak československého neviděl“. Zároveň ovšem prozíravě dodal: „Jistě, až nás přejde euforie, bude se nutně ve vytoužené pluralitě zkoumat naše dosud bídně vedené soustátí. Slovensko s nově nabytým sebevědomím bude chtít vystoupit ze stínu Čechů.“1 Je ovšem otázka, zda to nebylo spíše proto, že slovenské zástavy měl doma málokdo a pro účastníky nebylo tak jednoduché si je narychlo opatřit. Budoucnost ukázala, že autor – Čech aklimatizovaný na Slovensku – měl zcela pravdu.2
1 2
Lidové noviny (samizdat), č. 12/1989, s. 3. Milan Šimečka zemřel náhle 23. 9. 1990 v Praze ve věku 60 let.
104
|
KAPITOLA DRUHÁ
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS183211
KAPITOLA TŘETÍ
Česko-slovenské vztahy do voleb v červnu 1990
VŠEOBECNÁ CHARAKTERISTIKA VÝVOJE
Obecně možno říci, že v letech 1989 –1992 se v česko-slovenských vztazích neobjevilo nic, co by již v nějaké podobě nebylo nastoleno v minulosti, zejména pak v roce 1968. Základní problém je třeba hledat v rozdílném významu výrazu „společný stát“ u Čechů a Slováků. Protože pro Čechy byl pojem „společný stát“ totožný s výrazem „jeden stát“, zatímco u Slováků byl ztotožňován s představou „spolku států“ (soustátí), nebyla dost dobře – již čistě sémanticky – dohoda možná. Formálně správné tvrzení, že Slováci jsou pro „společný stát“ a jen menšina pro osamostatnění, tak působilo na českou veřejnost zavádějícím způsobem a bylo zdrojem mnoha nedorozumění. I na Slovensku bylo nemálo lidí, kteří chápali nejen Slovensko, ale celé Československo jako svůj stát a přáli si jeho zachování bez výhrad. Daleko větší část se však sice vyslovovala pro federaci, avšak žádala federaci „jinou“, „autentickou“, „budovanou zdola“, „neunitární“ apod., aniž chápala, že minimálně část těchto požadavků znamená objektivně rozdělení Československa na dva státy. Především boj proti „unitarismu“ a „unitární federaci“ se stal hned od počátku na Slovensku velmi populární. Problém byl ovšem v tom, že každý stát musí vykonávat určité základní funkce z jednoho centra, pokud chce státem zůstat. Z tohoto pohledu je tedy jakýkoliv stát – i složený – vlastně unitární a proto v konečném důsledku slovenská veřejnost i slovenští politici logicky nikdy nemohli být uspokojeni. Slovenskou optikou se československý stát zdál zkrátka neustále příliš český. Do značné míry se na tom nepochybně podepsala i skutečnost, že Praha byla nejen hlavním městem federace, ale i České republiky. Zda mohlo situaci alespoň částečně vylepšit eventuální přenesení hlavního města do neutrálního místa někde na střední Moravě, je dnes už těžko říci.1 První kroky polistopadového režimu se nesly v duchu demokratizace systému, návratu k zárukám občanských svobod a obnově soukromého podnikání a zásady nedotknutelnosti soukromého majetku. O koordinaci těchto kroků jednal v Bratislavě 9. ledna 1990 s Jánem Budajem za OF Petr Pithart.2 23. ledna 1990 přijalo Federální shromáždění zákon o politických stranách dávající občanům právo svobodně zakládat politická uskupení a sdružovat se v nich.3 18. dubna téhož roku přijal federální parlaO tomto plánu mne informoval v dubnu 1991 federální premiér Marián Čalfa, když jsme jej navštívili s Vladem Čechem z Hnutí československého porozumění. Nic bližšího se mně ale o tomto údajném Čalfově plánu nepodařilo zjistit a proto šlo zřejmě o jeho soukromý nápad, o kterém se vážně neuvažovalo. 2 Suk, J. a kol.: Chronologie zániku komunistického režimu v Československu…, s. 112. 3 Zák. č. 15/1990 Sb. 1
Č E S K O - S L O V E N S K É V Z TA H Y D O V O L E B V Č E R V N U 1 9 9 0
| 105 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS183211