„Nebuďte směšný,“ přerušil ho Ricky ostře. „Ani na vteřinu ne− věřím, že ta osoba vůbec existuje.“ „Mohu vás ujistit, že je naprosto skutečná. A její bolest značná,“ prohlásil terapeut v parafrázi toho, co již dnes Rickymu sdělil advokát Merlin. „Upřímně řečeno, doktore, shledávám vaše po− pírání méně než přesvědčivým.“ „Tak jaké detaily?“ Soloman zaváhal a poté řekl: „Popsala vás, fyzicky a intimně. Popsala vaši kancelář. Dokáže imitovat váš hlas, a to – jak nyní mo− hu potvrdit – až neskutečně zdařile…“ „Vyloučeno,“ vyhrkl Ricky. Doktor Soloman se znovu odmlčel a pak se zeptal: „Povězte mi, doktore, visí vedle Freudova portrétu na stěně vaší ordinace malý modrožlutý dřevoryt zobrazující západ slunce v Cape Codu?“ Ricky se téměř začal dusit. Z několika málo uměleckých děl, která dosud nevymizela z jeho klášterního světa ordinace a bytu, byl tento dřevoryt nejvýraznější. Manželka mu ho darovala k pat− náctému výročí svatby a byla to jedna z mála položek, které přežily Rickyho čistku předmětů s ní spojených, když nakonec podlehla rakovině. „Visí tam, viďte?“ pokračoval Soloman. „Moje pacientka uved− la, že se vždy soustředila na toto konkrétní umělecké dílo a snažila se do něj silou vůle proniknout, zatímco jste ji pohlavně zneužíval. Něco jako mimotělní zážitek. Poznal jsem i jiné oběti sexuálně mo− tivovaných zločinů, které činily totéž – snažily se představit si, že se nacházejí jinde než v realitě. Není to tak neobvyklý obranný me− chanismus.“ Ricky ztěžka polkl. „Nic takového se nikdy nestalo.“ „No,“ opáčil Soloman stroze, „nejsem to já, koho o tom budete muset přesvědčit, viďte?“ Ricky se na chvíli odmlčel a poté se zeptal: „Jak dlouho už k vám ta pacientka dochází?“ „Šest měsíců. A čeká nás ještě pěkná spousta práce.“ „Kdo ji na vás odkázal?“ „Co prosím?“ „Kdo ji na vás odkázal?“ „Nevzpomínám si, že by…“
98 \
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS183191