98 / psychologie lidské odolnosti
od moderátorů vykazují vyšší variabilitu. Úlohu mediátorů ve zvládání přibližuje např. J. Mareš (2001, s. 6) pomocí tří cest a tří konkrétních otázek. První cesta směřuje od stresoru přes mediátor k výsledku a vyvolává otázku: „Proč je výsledek zvládání dané stresové situace jedincem, který je stresu vystaven, právě takový, a ne jiný?“ Postup druhé cesty je: stres–mediátor–zvládání a vyplývá z ní otázka: „Proč si stresovaný jedinec vybírá právě tento, a ne jiný postup?“ Podoba třetí cesty je: zvládání–mediátor–výsledek a příslušná otázka zní: „Jak určitá zvládací strategie ve skutečnosti funguje?“ S jistým zjednodušením pak autor vymezuje dva hlavní typy mediátorů zátěže: (1) kognitivní hodnocení míry závažnosti ohrožení a míry vlastních možností tuto zátěž úspěšně zvládnout a (2) míru pozornosti, kterou je jedinec schopen, případně ochoten stresoru a jeho zvládání věnovat. Roli mediátoru emočních reakcí má např. coping či sociální opora. A. L. Quinter et al. (1990) vidí rozdíl mezi moderátory a mediátory především z metodologického hlediska. Moderátory se statisticky prezentují v interakci s nezávisle proměnnými. Jejich povaha je tedy antecedentální, tj. podílejí se na podmínkách, za nichž se mění působení nezávisle proměnné na závisle proměnnou. Mediátory se podle těchto autorů testují analýzou způsobů, kterými dochází ke změnám závisle proměnných. Mediátory hrají podstatnou úlohu mezi prediktory důsledků zátěže. R. M. Baron a D. A. Kenny (1986) považují moderátory za kvalitativní či kvantitativní proměnné ovlivňující vztah mezi podnětem a reakcí co do síly i směru. Mediátory tento vztah odůvodňují. Jejich působení dodává podnětům vnitřní psychologický význam. K prověření role moderátoru či mediátoru v empirickém výzkumu navrhují specifické matematicko-statistické postupy využívající např. regresní analýzy a analýzy cest (path analyses). Naše výzkumy (K. Paulík a kol., 2009) napovídají, že to, zda určitá proměnná působí v roli mediátorů a moderátorů v pojetí Barona a Kennyho, záleží na jedinečných interakcích dalších zkoumaných proměnných, jako jsou vnější podmínky, za nichž dochází k zátěži (např. práce, pracovní podmínky, délka praxe), a jejich percepce a hodnocení.
3.8 Účinnost zvládání zátěží Jednou z podstatných charakteristik zvládání zátěže (copingu) je jeho účinnost. Lidé reagují na stres různými způsoby. Někteří se v situacích zvýšené či kumulované zátěže snaží upravit svůj pracovní režim (lépe organizovat čas, více odpočívat a spát), využít různých postupů doporučovaných psychology (relaxace, meditace, přeznačkování apod.), jiní hledají sociální oporu v okolí nebo odbornou lékařskou, psychologickou či právní pomoc. Takové postupy lze v podstatě považovat za racionální. Často se ovšem uplatňují i postupy méně racionální jako zvýšená konzumace léků, alkoholu, cigaret a dalších tlumících či stimulujících drog apod., které kromě určité (často časově omezené) odezvy v sobě zahrnují řadu nepříznivých vlivů a rizik. K efektivním copingovým strategiím při traumatizujících situacích (např. akutní nahromadění problémů při pracovním přetížení, přímé ohrožení zdraví) patří také např. (srovnej J. E. Hobfoll et al., 1991) rozčlenění hlavních problémů na řadu zvládnutelných částí, stanovení priorit řešení a dílčích postupných cílů. Přitom je důležité pamatovat i na malé odměny za jejich dosažení. O dalších vybraných příkladech postupů zvládání stresu z novější odborné literatury se zmíníme v kap. 6.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS183043