4
Křehký pacient a primární péče
4.1
Obecné hodnocení soběstačnosti a výkonnosti (functioning)
Soběstačnost je schopnost uspokojovat samostatně obvyklé potřeby v daném konkrétním prostředí. Je tedy dána dvěma faktory: funkční zdatností organizmu včetně potřebných dovedností a znalostí, které chybí např. nemocným se syndromem demence, funkční náročností prostředí. V úvahu je třeba brát vždy oba faktory – mnohdy jsou důležitější hendikepující podmínky než samotný hendikep. Je proto chybou považovat zdatnost organizmu za záležitost zdravotnickou a náročnost prostředí za zcela oddělenou záležitost sociální. Náročnost konkrétního domácího prostředí daného pacienta určuje zaměření a rozsah rehabilitace, podílí se na potřebě a spotřebě ústavní péče nemocniční či dlouhodobé. Soběstačnost lze zachovat či obnovit často spíše úpravami prostředí než normalizací funkční zdatnosti nemocného. Mnozí lidé i se závažným zdravotním postižením jsou soběstační při kvalitním bydlení vyšší kategorie (výtah, dálkové topení) či dokonce v bezbariérovém, speciálně upraveném prostředí, ale významně závislí v prostředí nevstřícném a funkčně náročném (bydlení na samotě, ve vyšších patrech bez výtahu, s lokálním topením). Posoudit možnosti a účelnost kompenzačních pomůcek lze pouze se znalostí jak funkčního deficitu a kompenzačních schopností nemocného, tak náročnosti a povahy prostředí, v němž se pohybuje. Soběstačnost zásadně ovlivňuje i psychická adaptace a motivace. Hodnocením a obnovou soběstačnosti, u mladších pacientů také práceschopnosti, se zvláště zabývá část rehabilitace označovaná jako ergoterapie (occupational therapy) (kap. 6.4.13).
4.1.1 Aktivity každodenního (všedního) života Koncept hodnocení aktivit všedního života (ADL, activities of daily living) vychází z přesvědčení, že u pacientů především se závažnou disabilitou není životně ani rehabilitačně rozhodující dílčí míra zlepšení zdatnosti, např. rozsahu pohybů či samotné svalové síly. Rozhodující je funkční zdatnost ve smyslu sebeobsluhy a soběstačnosti. Ta je dána nejen vlastním deficitem, ale také dalšími faktory tělesnými a psychosociálními, např. schopností zvládnout používání kompenzačních pomůcek či náročností prostředí. Také rehabilitace a podpůrné služby se proto nezaměřují jen na dílčí poruchu, nýbrž na celkové znevýhodnění, na tělesné a sociální fungování. To je významné již u monokauzálních postižení (např. amputací), tím spíše u multikauzálních, konstitučních poruch zdraví, zdatnosti a výkonnosti, typických pro geriatrickou medicínu. Problematikou se zabývají i kapitoly 4.2 a 6.4.13. Původní Index nezávislosti v každodenních aktivitách (Index of Independence in Activities of Daily Living) vytvořil v roce 1964 S. Katz. Prošel několika zjednodušujícími úpravami a způsoby hodnocení. Zkráceně se označuje jako Katz ADL a existuje ve více podobách – jeho položky jsou různými pracovišti různě pozměňovány a kombinovány. Původní šestipoložkový index však zůstává jednoduchým zlatým standardem. Sjednocuje pohled na pacienta v úrovni sebeobsluhy a vytváří společný jazyk zainteresovaných zdravotníků. Byl dokonce označen jako „lingua franca of geriatrics“, obecný dorozumívací jazyk geriatrie. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS182786