Ta nejvíce ohromující vítězství jsou ohromujícími proto, že jich bylo většinou dosaženo v boji s velkou přesilou protivníka. To platí i pro takticko-operační „majstrštyk“ od Leuthenu. Jak se jednoznačně shodli četní očití svědkové, zaznívala oné noci u táborových ohňů pruských granátníků křesťanská píseň z doby Třicetileté války – „Nun danket alle Gott!“ Nejprve ji hlasem zastřeným slzami zanotoval jediný voják, vzápětí se vroucně a s pocitem hluboké vděčnosti připojilo dalších 25 000 mužů. Tento „Chorál od Leuthenu“ zůstal až do II. světové války posvátným symbolem k smrti odhodlané bojovnosti, jakož i bezvýhradné poslušnosti a vůle po dosažení vítězství nad početně mnohem silnějším protivníkem. Několik dní po bitvě u Leuthenu se Fridrichovi podařilo donutit ke kapitulaci 17 000 rakouských vojáků, kteří se uchýlili do Breslau. Koncem prosince 1757 bylo celé Slezsko znovu pruským a zůstalo jím i na konci Sedmileté války. Po bitvě u Leuthenu začala do pruské válečné pokladny znovu přispívat také spojenecká Anglie, která Fridricha na počátku války nechala hanebně „ve štychu“. Noviny se předháněly ve vítězných hlášeních. Leuthen však válku nerozhodl ani neukončil. Trvala ještě dalších šest dlouhých a krvavých let. Tato bitva však z Fridricha II. udělala nejpopulárnějšího muže Evropy. Každé dítě znalo nyní – a co teprve na konci války, kdy se ubránil proti celému světu, plnému nepřátel – obraz „starého Frice“ tak, jak ho o více než 230 let později trefně vykreslil Wolfgang Venohr. Obraz malého nepřemožitelného muže z Berlína s jasně modrýma živýma očima pod třírohým kloboukem, zdobeným prýmky, muže v tmavě modré obnošené uniformě s červenými výložkami a širokými šosy, poněkud shrbeného, opírajícího se o hůlku, s kordem po boku, vestou zašpiněnou od šňupacího tabáku a v dlouhých plandavých botách, sahajících až nad kolena. Král, trpící dnou, ve skutečnosti velice rychle zestárl. Jen několik let po bitvě u Leuthenu, 18. prosince 1760, napsal jako osmačtyřicetiletý hraběnce Camasové, své staré hlavní vychovatelce, dopis, ve kterém si mimo jiné postěžoval: „Přísahám Vám, je to psí život. Žádný člověk kromě mne a Dona Quijota tak nežil. Kvůli těmto nepřetržitým jednáním a tomu věčnému neklidu jsem tak zestárl, že budete mít co dělat, abyste mne vůbec poznala. Vlasy na pravé straně hlavy mi už úplně zešedivěly, zuby se drolí a vypadávají. V obličeji mám vrásek, jako 98
„NYNÍ PODĚKUJTE VŠICHNI BOHU“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS182740
je na ženské sukni faldů, záda křivá jako smyčec a v mém nitru je tolik smutku a sklíčenosti jako v duši nějakého trapisty.“ Po slavném vítězství v bitvě u Leuthenu, který dnes nese polské jméno Lutynia a stojí zde stále ještě kostel se zbytky hřbitovní zdi, zůstal Fridrich i nadále velmi skromný. V jednom z dopisů markýzi d’Argens napsal: „Ve srovnání s Alexandrem jsem jen pošetilým klukem a Caesarovi nejsem hoden ani rozvázat řemínky u opánků. Ne, milý příteli, naleznete mne takového, jak jsem Vás opustil. Neboť věci, které se z dálky jeví tak skvělé, jsou při pohledu zblízka často velice malé.“
„NYNÍ PODĚKUJTE VŠICHNI BOHU“
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS182740
KATASTROFA U ŘEKY DELAWARE Trenton, New Jersey, 24. – 26. prosince 1776 Ohromující vítězství, kterému se nyní hodláme věnovat, se vyznačuje třemi pozoruhodnými zvláštnostmi. Za prvé k němu nedošlo v Evropě, nýbrž v prosinci roku 1776 na opačné straně Atlantiku, na východě právě vzniklých Spojených států. Za druhé je událost, jež vstoupila do historie pod názvem bitva u Trentonu a znamenala obrat v zápase Američanů za vymanění z nadvlády anglické koruny, typickým příkladem překvapivé přepadové akce – s veškerou smělostí a odvahou, jakou se operace tohoto druhu vyznačují. Vyhlídky na úspěch proti nepříteli, majícímu drtivou převahu v kvalitě výcviku, množství nasbíraných zkušeností i bojové síle, byly skutečně minimální. A konečně za třetí je pro nás zmíněná bitva obzvláště zajímavá tím, že na straně protivníka stáli němečtí vojáci. Po dlouhou dobu nic nenasvědčovalo tomu, že se vysoký, silný a ramenatý, roku 1732 ve Virgínii narozený muž jménem George Washington jednou zařadí k nejslavnějším osobnostem Ameriky. Za „French and Indian War“ v letech 1754–1763 se sice v hodnosti plukovníka milice vyznamenal vojenským rozhledem i osobní odvahou a vydobyl si jistou pozornost, po svatbě v roce 1759 se však spolu se ženou Marthou a dvěma adoptivními dětmi z jejího prvního manželství stáhl na svou farmu ve Vernonu. Vedl zde život sebevědomého, velkorysého plantážníka, byl členem zednářské lóže ve Fredericksburgu a na svém hospodářství zaměstnával více než stovku černých otroků. „Já … doufám, že ve svém soukromí naleznu více štěstí, než jsem ho kdy mohl prožít v širém a rušném světě“, napsal jednomu svému příteli. 100
K ATA S T R O FA U Ř E K Y D E L AWA R E
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS182740