98 / Speciální psychoterapie
c) Zmìnit maladaptivní návyky, které mohou být pøíèinou hyperventilace Pacient se tìmito metodami uèí dovednosti, které mu v budoucnu mohou pomoci zmírnit prožívaný stres. Pøíkladem mùže být nácvik sociálních dovedností, asertivity, organizace práce a volného èasu apod. 4.1.2.4 Aplikace modelù uèení v léèbì generalizované úzkosti Behaviorální vysvìtlení chronické úzkosti, která na rozdíl od fobických stavù není jasnì spojená se specifickými situacemi, se také opírá o klasické podmiòování. Následkem opakovaných nepøíjemných zkušeností, které byly nepredikovatelné, tedy k nim došlo v podnìtovì rozmanitých situacích, se nenauèíme spojení mezi pøítomnými neutrálními podnìty a traumatizujícím nepodmínìným podnìtem. Nevytvoøí se tedy podmínìné podnìty, které by svou pøítomností signalizovaly budoucí nebezpeèné události a svou nepøítomností skuteènost, že nebezpeèí nehrozí, a je tedy možné se uvolnit. Nebezpeèí v tìchto pøípadech mùže pøijít kdykoli, kdekoli, bez varování. Proto se dotyèný nemùže uvolnit, ale neustále je aktivován, v pohotovosti, pøipraven, v oèekávání, že se v každém momentì mùže pøihodit nìco zlého. Behaviorální léèba této poruchy se zamìøila pøedevším na zmírnìní nadmìrné psychofyziologické aktivace. Pacient se uèí sám ovlivòovat svou úzkost prostøednictvím relaxace anebo biologické zpìtné vazby, nezávisle na kontextu, ve kterém se objeví. Nejèastìji využívanými metodami pro léèbu generalizované úzkosti jsou aplikovaná relaxace (popsaná v odstavci o léèbì fobických poruch) a nácvik zvládnutí úzkosti (Suinn, 1976). Pacienti se obìma metodami uèí dovednosti rozpoznat známky své zvýšené úzkosti a aktivnì užít relaxace jako okamžité reakce na uvìdomìnou úzkost. Tuto dovednost procvièují nejdøíve v rámci terapeutického sezení a potom také v reálném prostøedí. Ve druhé z metod navíc užívají strategií, které jsou zamìøené pøímo na zmìnu kognitivních komponent úzkosti pacienta, napøíklad techniky odvádìní pozornosti, pozitivní pøedstavy èi „zvládací formulky“, jako napøíklad „… klid … zvládnu to …“ apod. 4.1.2.5 Aplikace modelù uèení v léèbì posttraumatické stresové poruchy Behaviorální pohled na pùvod a pøetrvávání této poruchy vychází opìt z klasického podmiòování. Traumatizující, život ohrožující událost je chápána jako averzivní nepodmínìný podnìt, který pøirozenì vyvolá extrémní tíseò, napìtí, úzkost. Prostøednictvím klasického podmínìní se neutrální podnìty, které byly pøítomné, když došlo k traumatu (jako zvuky, vùnì, rùzné detaily prostøedí apod.), mohou stát podmínìnými a zaèít vyvolávat úzkost. Generalizací podnìtù (muži s podobnými fyzickými charakteristikami jako útoèník) a podmiòováním vyššího øádu mohou získat další neutrální podnìty (myšlenky o události) schopnost vyvolávat podmínìnou úzkost. Podmínìná reakce nemizí, protože se obìť vyhýbá všemu, co souvisí s traumatem, vèetnì myšlenek a vzpomínek na onu událost, a toto vyhýbání je zpevnìno citem úlevy (úbytkem úzkosti), který je vždy následuje. Za urèující pro rozvoj postraumatické poruchy se považuje extrémní averzivní zkušenost, kterou nelze pøedvídat ani ovlivnit, a následné vyhýbavé chování. Tento model zdùrazòuje charakteristiky stresoru jako nutný a postaèující faktor pro vyvolání akutní postraumatické reakce a roli dalších promìnných, jako napøíklad pøí-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS182734