jednu maličkost – na to, že je na cestě na Plum Island, který s případem nijak nesouvisí. A taky se zapomněl zmínit o FBI a CIA. Obdivuji lidi, kteří vědí, kdy a jak veřejnost obalamutit. Co kdyby Max řekl: „Je tu padesátiprocentní pravděpodobnost, že Gordonovi prodávali smrtící svinstva teroristům, kteří plánují vymazání veškerého života v Severní Americe“. Pravděpodobně by to způsobilo menší paniku na burze a možná by začala být trochu tlačenice na letištích, protože by se řada občanů nečekaně rozhodla pro dovolenou v Jižní Americe. Ale stejně to bylo krásné ráno. Po pravé straně jsem zahlédl dýňové pole a vzpomněl jsem si, jak jsme jako kluci chodili v takových polích a hledali tu absolutně největší, nejkrásnější, nejoranžovější a nejkulatější dýni. S bratrem Jimmym jsme se každoročně nemohli shodnout při výběru té pravé, ale spor jsme urovnali pěstním soubojem, který jsem pravidelně vyhrával, protože jsem byl mnohem větší než on. Ale brácha měl srdce bojovníka. Další obcí je Southold, což je rovněž název celé městské oblasti. Tady končí vinice a pás země se začíná zužovat. Všechno tu vypadá divoké a jakoby ošlehané větrem. Železnice vedla chvíli po mé levici souběžně s dálnicí, pak se obě trasy zkřížily a opět se začaly rozcházet. Doprava v tuto denní dobu nebyla nijak hustá, jen občas jsem potkal farmářskou dodávku. Napadlo mě, že pokud kdokoliv z mých spolucestujících na Plum Island jede po stejné silnici, mohl bych se s ním v určitém okamžiku potkat. Blížil jsem se k vesnici Greenport, hlavní obci na North Forku, která podle informační tabule čítala 2100 obyvatel. Jen pro srovnání – ostrov Manhattan, kde jsem žil, pracoval a málem taky zemřel, je menší než North Fork a tísní se na něm dva milióny lidí. Policejní 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS182725
sbor, ve kterém jsem pracoval, tvořilo třicet tisíc mužů i žen, takže početně převyšoval celou populaci v Southoldu. Max, jak jsem řekl, měl kolem čtyřiceti lidí včetně sebe i mě. Greenport měl kdysi vlastní policejní posádku v počtu asi šesti mužů, ale nějak si to rozházeli s místními lidmi, takže se odhlasovalo zrušení oddělení. V New Yorku by se něco takového stát nemohlo, ale špatný nápad to není. Někdy jsem uvažoval, jestli bych neměl přimět Maxe, aby mě angažoval na plný úvazek – znáte ty scény, jak vjede do města pistolník z metropole a místní šerif ho osloví: „Potřebujeme chlapa s tvými zkušenostmi, výcvikem a praxí.“ Jak bych si tu asi žil jakožto velká ryba? Dařilo by se mi tu lámat ženská srdce? Ale zpátky do reality. Měl jsem hlad. V těchto končinách se prakticky nevyskytuje rychlé občerstvení, což má svůj půvab a patří to ke koloritu, ale zároveň to dokáže pěkně potrápit. Na štěstí je tu ale pár obchodů s balenými potravinami, takže jsem zastavil u jednoho z nich na okraji Greenportu a koupil si kávu a sendvič z jakéhosi masa a sýra záhadného původu. Přísahal bych, že kdybych jedl místo toho pěnový polystyren, rozdíl bych nepoznal. S místním týdeníkem jsem v autě odbyl snídani. V novinách byl náhodou právě článek o Plum Islandu. Na tom nebylo nic divného vzhledem k zájmu, jaký místní obyvatelé projevují o mlhou zahalený a tajemstvím opředený ostrov. Za ta léta jsem většinu informací o něm získal právě z místních informačních pramenů. Ostrov se v podstatě staral, aby měly místní noviny o čem psát, ale přitom se dalo předpokládat, že o něm devět z desíti Američanů v životě neslyšelo. To se mohlo velice rychle změnit. Článek pojednával o lymské borrelióze, dalším strašáku obyvatel východního Long Islandu a přilehlých částí Connecticutu. Tato choroba, kterou šíří klíšťata, 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS182725
může vyvolat epidemie podobné morovým ranám. Znal jsem lidi, kteří borreliózu měli, ačkoliv je jen zřídka smrtelná, dokáže vás připravit o rok nebo dva života. Místní obyvatelé jsou každopádně přesvědčeni, že nemoc přišla z Plum Islandu, kde byla vyvinuta v rámci programu biologických zbraní a rozšířila se v důsledku selhání lidského faktoru nebo bůhvíčeho. Nebudu přehánět, když řeknu, že by místní byli nejraději, kdyby se Plum Island potopil. Před očima mi vytanula představa farmářů a rybářů, kteří táhnou s vidlemi a harpunami na ostrov a společně se svými ženami, které nesou pochodně, hulákají: „K čertu s vašimi nepřirozenými vědeckými experimenty! Bůh nás chraň! Kongres na vás!“ Zaplašil jsem bizarní úvahy, zahodil papír od snídaně a nastartoval. Posilněn jsem pokračoval v jízdě a bedlivě jsem sledoval kolemjedoucí auta a hledal své nové kolegy. Příští vesnička byla East Marion, ačkoli tu v okolí žádná jiná vesnice jménem Marion nebyla. Řekl bych, že ta se nacházela v Anglii, jako spousta jiných vesnic na Long Islandu, co se honosí přídomkem East. Southold byl kdysi Southwold, podle jednoho města v Anglii, odkud pocházela spousta původních osadníků, ale nějak to dvojité wé ztratil někde v Atlantiku či co, anebo ho místní prodali za kupu těch protivných éček, která tu tak rádi přidávají k normálním slovům. Teta June, která byla členkou Historické společnosti Peconic Bay, mi kdysi cpala do hlavy spoustu místních reálií a já jsem přesvědčen, že mnohé z nich byly zajímavé a leckteré mi určitě utkvěly v paměti. Jen se jaksi nedařilo je v ní najít. Pevnina už nebyla širší než silnice a po obou stranách se rozkládal Atlantik – po levici úžina Long Island a vpravo záliv Orient Harbour. Obloha i moře byly plné kachen, bernešek a racků, což byl důvod, proč 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS182725