„Děkuji,“ konečně zadrkotala zuby. Prožívala stav oběti zhypnotizované hadem. Nastoupila opatrně do gondoly a znovu se podívala směrem nahoru na schodiště. Muž zmizel. Po schodech k ní sbíhal Tristano. „Co se děje? Není ti špatně, jsi velmi bledá a celá se třeseš,“ vyjekl ustaraně. „Nic mi není, aspoň myslím, ale ten muž,“ koktala Beatrice. „Jaký muž,kde je?“ vyskočil Tristano a začal sahat po své dýce. „Nic, uklidni se přece, jenom jsem se lekla. Zavinila jsem si to sama. Ten cizinec mi připadá divný. Zdá se mi, že mě sleduje,“ snažila se Beatrice zmírnit trochu nerozumně jeho hněv. Ale podařil se jí pravý opak, jen přilila olej do ohně. „Tak on tě sleduje?“ zařval Tristano a zbrunátněl. „Běda mu, ať si nemyslí, že mu pomůže jeho bohatsví a známost s dóžetem. Zabiju ho! Zabiju.“ Tristano se divoce rozhlížel na všechny strany jako štvaný tygr. „Nezačínej si s ním, Tristano, prosím. Třeba mě nesleduje, má jen takový divný pohled. Ani ho neznáme, nevíme, odkud přišel. Bojím se ho. Slib mi, že ho necháš,“ prosila Beatrice. „Běda mu, jestli ti zkřiví jenom vlásek,“ vyhrožoval Tristano a ztěžka dýchal. „Nebudeme si ho všímat. Odvez mě teď domů, všechno mě to velmi vyčerpalo,“ pokusila se nepříjemnou věc uzavřít Beatrice. Celou cestou nepromluvili ani slovo. Tristano se mračil a tiskl dýku, Beatrice se pohroužila do svých myšlenek.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS182628