„Pokoj nic“ – psychoanalytická psychoterapie dítěte / 97
„Myslím, že si budeme vždycky nablízku, myslím, že to, co si tady zažil, zůstane ve tvém srdíčku, a že ti to bude pomáhat. A já na to budu vzpomínat. Budu mít tady pořád tu sošku, kterou sis oblíbil, a postavičku chlapečka tady budu mít taky. A kdyby si mě někdy v budoucnu hodně potřeboval vidět, tak to řekni rodičům a domluvíme se.“ „A přijdete k nám na návštěvu?“ „To nemůžu, ale budu tady. Víš, kde mě najdeš.“ Přikývne a chlapeček dál svléká holky tak, aby si toho nevšimly. „Možná teď kvůli našemu rozchodu prožíváš smutek, mně je také smutno. Můžeme o tom smutku mluvit tak, jak jsme o něm mluvili, když jsme si povídali o tom, jak umřela tvoje sestřička.“ „To nikdy nesmíte říct před mámou, je hodně citlivá.“ „Možná, že ty jsi už v povídání o smutných věcech silnější než maminka.“ „Maminka neví, že Ilonka nás třeba poslouchá teď v nebi.“ „Musí to být pro tebe těžké, když o tom s maminkou nemůžeš mluvit a nemůžeš ji ani rozveselit, protože její smutek je ještě hodně velikej.“ Přikyvuje. Vybere krokodýla, který je zraněný a dostává antibiotika. Přijíždí policajti a vojáci a ti ATB z něho „vymlátí“. Krokodýl má být hozen do minulosti, ale brání se tomu. Bojuje s vojáky, ale nakonec je přeci jen odhozen do minulosti, ale už jako „vyléčený“. „Další scéna“ je o holce, kterou unesli teroristi. Mám jí pomáhat a zachránit. „Možná jsi také smutný z toho, že končíme.“ „Je to, jako když skončí svět.“ „Je mi líto, že to takto cítíš.“ Chce hrát šachy. Opakuji, že se můžeme někdy ještě vidět a že se může vrátit. Opakuji možná hlavně sám sobě, že se mi zdá už silnější a veselejší, než byl na začátku. „Ale já jsem pořád veselý.“ „Ne vždycky si byl veselý doopravdy. Někdy býváš veselý, aby si ostatní přiměl k veselosti.“ Nesnesitelně dlouho mlčí. Nevydržím nemluvit. „Ty víš, že konec světa to nebude.“ „Vím, ten bude až za miliony let.“ „A nebude to ani konec tvého světa.“ „Nebude, myslím, že tahle doba nikdy neskončí.“ Začínáme hrát šachy. V hlavě mi ale pořád vrtá „konec světa“. Ptám se, jak si ho představuje. Popíše „vesmírný“ konec světa, že přestane svítit slunce a nebe zapadne prachem a udusíme se. Po tomto popisu je mi ještě víc úzko.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS182598