(1887–1967), když hovořil o tzv. somatickém postulátu (dosud jsme organický základ endogenních psychóz nenalezli, jelikož naše vyšetřovací postupy nejsou postačující, leč dříve nebo později organickou bázi těchto chorob nalezneme). Ve snaze odhalit patoanatomické mozkové změny u nemocí duše pokračovalo více psychiatrů. Patologickou anatomií mozku se dlouho zavýval vídeňský profesor psychiatrie Theodor Hermann Meynert (1833–1892). Vydatně obohatil znalosti o mozkové anatomii, leč přecenil význam prokrvení mozku při chorobách duše. Hyperémie mozkové kůry má na svědomí vzrušenost až mánii, anémie skleslost až depresi. Meynertovým žákem byl převážně ve Vratislavi působící neuropsychiatr Carl Wernicke (1848–1905). Spíše neurolog než psychiatr. Nalezl v roce 1886 ve spánkovém laloku mozku okrsek, jehož poškození způsobí senzorickou afázii (neschopností porozumět řeči). Jak vysvětlit ty přepestré symptomy šílenství? Nějaké centrum jako u afázie nemají. Jak ale vnést do té chaotické spleti symptomů šílenství trochu pořádek? Wernicke je vysvětlil po neurologicku a roztřídil do tří skupin: allopsychické, jak se prožívá zevní svět, somatopsychické, jak se prožívá vlastní tělo a autopsychické, jak se prožívá vlastní duše. Usnadnilo to pochopení šílenství? Sotva. Hlavní nesnází byly poruchy autopsychické. Co si počít s takovým bludem nebo s nutkavou ideou? Nelze je umístit nikam do mozku a logika šíleného bývá při nich někdy intaktní, že? Všechny jsou jen poruchou asociací. Jejich scestnost vytváří šílenství, a tak vlastně ta Griesingerova myšlenka jednotné psychózy není marná. Meynerta ani Wernickeho ještě nenapadlo vrhnout se do náruče degenerace. Jen to připomínalo učení o monomániích profesora Esquirola. Bayle našel organické mozkové poruchy u progresivní paralýzy. Dobrá, jen trpělivost, u ostatních forem šílenství se také dříve nebo později najdou, že? Nestalo se. Když jsme jejich vysvětlení nenašli, co si o nich máme myslet? Vrátit se snad k démonům či je připsat na vrub samému Hospodinovi? Je třeba si nějaké vysvětlení najít. Vítanou možností se stala degenerace. Jejím hlavním stoupencem byl francouzský psychiatr Benedikt August Morel (1809–1873). Narodil se francouzskému, ve Vídni působícímu obchodníkovi, měl se stát duchovním, ale z kněžského semináře sběhl. Vystudoval v Paříži medicínu a věnoval se psychiatrii. V roce 1860 vydal svou učebnici psychiatrie. Zemřel v 64 letech na komplikace cukrovky. Hluboce nábožensky založený Morel prohlásil za
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS182420
příčinu degenerace vedoucí k šílenství dědičný hřích. Jeho vinou k božímu obrazu stvořený člověk je vydán na pospas nespravedlnostem a příkoří svého sociálního prostředí. Praotec Adam odpovídal před svým vyhnáním z ráje nezkaženému „primitivnímu“ typu člověka. Dál šel vývoj dvoukolejně. Na jedné koleji na boží pokyn zdravý vývoj a vlivem měnících se podmínek se nově získané vlastnosti dědily a vznikly rasy. Co probíhalo na druhé koleji, to už božímu úradku neodpovídalo. Vlivem nedobrých podmínek a způsobu života (alkohol, omamné látky, příbuzenské sňatky aj.) nastávaly nežádoucí odchylky od „primitivního“ typu. Za života získané odchylky se dědily, přenášely do dalších generací a jejich nositelé se čím dál hůř přizpůsobovali nárokům svého prostředí. Tak to šlo až po jistou mez, za níž nastávala neplodnost (Morelův zákon). Morelova hypotéza měla dobově odpovídající zdůvodnění. Byl to nábožensko-metafyzický systém. Degeneraci si ale Morel sám nevymyslel. Připomeňme Aristotelova Problemata a v nich „úpadek“ a „výstup z přírody“. Co si mohl jiného představovat než degeneraci, úpadek a zvrhlost? I Morelův krajan, lékař z pařížského „blázince“ od svaté Anny, Prosper Lucas (1808–1876), psal o zdánlivě zdravých. Jen mají v rodině nějaké šílence. Do třicítky či čtyřicítky je všechno v pořádku. Pak přijde zlom, „fenomén přeskoku“ a šílenství. Je to osud. A nějaká zevní příčina zešílení? Kde nic, tu nic. A tělesně? Nic. Nedá se to na nic svést. Tedy zešílení bez příčiny? Bez příčiny ale neexistuje vůbec nic, že? Takže degenerace, zvrhlost, úpadek, a tedy v posledku opravdu ten dědičný hřích. Shodně uvažoval i belgický lékař P. J. A. Vandeven z Lovaně. V roce 1850 vydal svůj spis o degeneraci lidského druhu. Duševní nemoci jsou dědičné a jejich viníkem je degenerace. O co se mohl Morel tenkrát opírat? Nezbyla mu jiná možnost než převzít závěry tehdejší „předmendelovské“ genetiky. Odpůrce Carla Linného, vědecký diletant, ale autor několika spisů z biologie, matematiky i literární kritiky, později dokonce člen Francouzské akademie George Louis Leclerc, hrabě z Buffonu (1707–1788) psal o nerovnosti ras. Naše kultura je produktem vyšší rasy a ohrožuje ji mísení s nižšími rasami. To povede k degeneraci, a tak se ztratí její veškerá tvůrčí síla. Je ovšem zajímavé, že přes svou zakotvenost v učení o degeneraci se o genialitě vyjadřoval relativně věcně: „Genialita spočívá pouze ve schopnosti být trpělivý.“ Buffon vycházel z dědičnosti získaných defektů a inspiroval tvůrce první ucelené evoluční teorie Jeana-Baptistu Lamarcka (1774–1829). Podle něj je vývoj živých organismů spojen se vznikem drobných přirozených odchylek pod vlivem prostředí. Využívá-li se bohatě ta či ona funkce organismu, mění
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS182420
se tím i odpovídající orgány. Jejich nevyužívání vede naopak k jejich zakrnění, tedy k degeneraci. Zdokonalování vlastností organismu je následně zakotveno v dědičné výbavě jedince a přenáší se do dalších generací. Teorii degenerace ve vztahu k duševním nemocem však už před Morelem formuloval francouzský pedopsychiatr Jacques-Joseph Moreau de Tours (1804–1884). Všiml si, že v rodinách s vyšším výskytem géniů (hommes de génie) je i hodně osob s „nervovými nemocemi“ (affections nerveuses) a referoval i o svých zkušenostech se zvířaty. Pokrevně příbuzné páry měly vadné potomstvo. V roce 1854 vydal svůj hlavní spis o dědičnosti a degeneraci. Popisoval v něm „psychická morální stigmata“. Genialitu měl za „neurózu“, leč nikoliv za obyčejnou funkční poruchu, jak definujeme neurózy dnes, nýbrž za jakousi organickou změnu nervového systému s gradací jeho dráždivosti. Taková změna je prý příčinou jak geniality, tak i duševní choroby. Jeho závěr? Příliš velké nadání ducha není s naprostou normalitou slučitelné. Všichni významní lidé byli a jsou „dědičně nervózní“ čili „zatížení“. Moreau de Tours tedy předběhl o řadu let Lombrosa, o němž si záhy povíme víc. Morela zaujala otázka, jak je možné, že i ze zdravých rodin pochází duševně choré potomstvo. Opatřil tak všechny duševní choroby termínem degenerace. Jak k ní ale ve zdravých rodinách vůbec došlo? Jen dědičný hřích? To nestačí. Morel využil některých poznatků své doby. Jistý Magendi zjistil degeneraci u psů po jednostranné potravě. Jiný vědec tvrdil, že degeneraci Švédů má na svědomí alkohol. Eskymáci a někteří Číňané degenerovali prý následkem příbuzenských sňatků. Chybné stravování, nepříznivé klima a mnoho dalšího se mělo na degeneraci podílet. A stupeň degenerace v zatížené rodině narůstal. Babička podivínka, maminka jen lehce šílená a její syn zralý pro blázinec. A čím víc degenerace, tím menší je schopnost přizpůsobit se životu a rod vymírá (Morelův zákon). Při šílenství postihla ona degenerace mozek. Ve svém díle z roku 1857 Morel napsal: „Degenerace jsou chorobné deviace normálního typu lidí přenášené hereditárně a vyvíjející se postupně k úpadku.“ Morelovu démence précoce (předčasnou demenci) pojmenoval pozdějí Kraepelin stejně („dementia praecox“). Morel popsal i další duševní poruchy. O Darwinovi nemohl mít Morel ani tušení. Převratné dílo Charlese Roberta Darwina (1809–1882) O vzniku druhů přírodním výběrem vyšlo až v roce 1859 a až o dvanáct let později jeho Původ člověka a pohlavní výběr. Morel nemohl vědět nic ani o skutečných zákonech dědičnosti nemohl. Byly sice objeveny Johannem Gregorem Mendelem (1822–1884) už v roce 1865, leč „znovuobjeveny“ až v roce 1900. Morelova teorie dege-
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS182420