(1887–1967), když hovořil o tzv. somatickém postulátu (dosud jsme organický základ endogenních psychóz nenalezli, jelikož naše vyšetřovací postupy nejsou postačující, leč dříve nebo později organickou bázi těchto chorob nalezneme). Ve snaze odhalit patoanatomické mozkové změny u nemocí duše pokračovalo více psychiatrů. Patologickou anatomií mozku se dlouho zavýval vídeňský profesor psychiatrie Theodor Hermann Meynert (1833–1892). Vydatně obohatil znalosti o mozkové anatomii, leč přecenil význam prokrvení mozku při chorobách duše. Hyperémie mozkové kůry má na svědomí vzrušenost až mánii, anémie skleslost až depresi. Meynertovým žákem byl převážně ve Vratislavi působící neuropsychiatr Carl Wernicke (1848–1905). Spíše neurolog než psychiatr. Nalezl v roce 1886 ve spánkovém laloku mozku okrsek, jehož poškození způsobí senzorickou afázii (neschopností porozumět řeči). Jak vysvětlit ty přepestré symptomy šílenství? Nějaké centrum jako u afázie nemají. Jak ale vnést do té chaotické spleti symptomů šílenství trochu pořádek? Wernicke je vysvětlil po neurologicku a roztřídil do tří skupin: allopsychické, jak se prožívá zevní svět, somatopsychické, jak se prožívá vlastní tělo a autopsychické, jak se prožívá vlastní duše. Usnadnilo to pochopení šílenství? Sotva. Hlavní nesnází byly poruchy autopsychické. Co si počít s takovým bludem nebo s nutkavou ideou? Nelze je umístit nikam do mozku a logika šíleného bývá při nich někdy intaktní, že? Všechny jsou jen poruchou asociací. Jejich scestnost vytváří šílenství, a tak vlastně ta Griesingerova myšlenka jednotné psychózy není marná. Meynerta ani Wernickeho ještě nenapadlo vrhnout se do náruče degenerace. Jen to připomínalo učení o monomániích profesora Esquirola. Bayle našel organické mozkové poruchy u progresivní paralýzy. Dobrá, jen trpělivost, u ostatních forem šílenství se také dříve nebo později najdou, že? Nestalo se. Když jsme jejich vysvětlení nenašli, co si o nich máme myslet? Vrátit se snad k démonům či je připsat na vrub samému Hospodinovi? Je třeba si nějaké vysvětlení najít. Vítanou možností se stala degenerace. Jejím hlavním stoupencem byl francouzský psychiatr Benedikt August Morel (1809–1873). Narodil se francouzskému, ve Vídni působícímu obchodníkovi, měl se stát duchovním, ale z kněžského semináře sběhl. Vystudoval v Paříži medicínu a věnoval se psychiatrii. V roce 1860 vydal svou učebnici psychiatrie. Zemřel v 64 letech na komplikace cukrovky. Hluboce nábožensky založený Morel prohlásil za
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS182420