kde jsem ještě nebyl, Líza mne prosila, abych se podíval do svého rodokmenu, že určitě tam musí být někde nějaký germánský předek, já jsem jí jen řekl, že můj děda má na pomníku napsáno Johan Ditie, že byl panským štolbou, já jsem se vždycky za toho štolbu od koní styděl, ale Líza když tohle slyšela, tak jsem nějak vyrostl v jejích očích, víc než kdybych byl český hrabě, zdálo se, že tím Ditie spadly všechny hradby i tenké stěny, které nás dělily, celou cestu mlčela, pak odemkla starý barák a stoupali jsme po schodech, na každém patře mne dlouze líbala, hladila mně kalhoty v rozkroku, a když jsme vešli do jejího pokojíku, rozsvítila stolní lampu a byla celá vlhká, v očích i ústech, a přes oči jí padalo bělmo, taková mázdra, povalila mne na kanape a zase mne dlouze líbala, jazykem mi ohmatala a spočítala všechny zuby a neustále naříkala a sténala jako stále se větrem otevírající a zavírající nenamazaná vrátka, a pak už se nedalo nic jiného dělat než to, nač jsem čekal, co ale nevycházelo ode mne jako dřív, ale vycházelo to z ní, ona měla potřebu mne a dovolovala mi všechno, zvolna se vysvlékla, dívala se na to, jak se vysvlékám i já, myslel jsem, že když je na vojně, že bude mít i nějakou uniformu ve formě spodničky nebo kombiné, že jistě musejí i sestřičky z lazaretu mít nějaké fasované prádlo, ale ona měla všechno tak, jak to měly slečny, které chodily do hotelu Paříž na vizitaci za pány burziány, jak to měly i slečny od Rajských, a potom naše nahá těla k sobě přilnula, tak nějak bylo všechno jakoby v tekutém stavu, jako bychom byli hlemýždi a lnuli k sobě jen tím vlhkým tělem vyplazeným z ulity, hrozně se ta Líza třásla a chvěla, a já jsem poznal poprvně, že jsem zamilovaný a milován, bylo to něco docela jinačího než dřív, ani mě neprosila, abych si dal pozor nebo abych byl opatrný, ale všechno bylo jen proto, aby to bylo tak, jak to bylo, pohyby a splynutí a cesta do kopce a rozsvětlování se a výstřik světla a tlumených supění a nářků, ani pak se mne nebála, ani na chvilku, břichem se vzdouvala proti mé tváři, objala mně nohama hlavu mezi klínem tak pevně, a
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS182355
nestyděla se ani chvilku, ale naopak jako by to patřilo ke všemu, zvedla se a nechala se jazykem třít a lízat tak dlouho, až se vzepjala a dala mi ochutnat, a jazykem a v jazyku prožít všechno to, co se odehrávalo v jejím těle…, pak, když ležela na zádech se založenýma rukama a rozevřenýma nohama, kde plál chomáč světlých chloupků vyčesaných vzhůru do kačera, moje oči spočinuly na stole a tam byla kytice s jarními tulipány a větvičkami z mladých březových ratolestí a několik větviček smrčí, jako ve snách, ani snad ne ve vzpomínce, ta přišla až pak, pak jsem si vzpomněl na návratný motiv, utrhl jsem větvičky, rozdělal je na kousky a obložil jsem její přirození těmi větvičkami, bylo to krásné, to její břicho zastlané kolem dokola větvičkami ze smrčiny, dívala se na mne po očku, a když jsem se naklonil a políbil ji mezi ty větvičky, kolem úst jsem pocítil to pichlavé jehličí, vzala mně něžně hlavu do dlaní a zdvihla se a přitiskla mi klín tak prudce na obličej, že jsem zaúpěl bolestí, a několika mocnými škubnutími břicha dosáhla takového vzrušení, že pronikavě vykřikla a svalila se na bok a oddychovala tak prudce, že jsem myslil, že umírá nebo umře…, ale to nebylo jedno ani druhé, jen se nade mnou naklonila a rozevřela všech deset prstů a hrozila, že mi vyškrábe oči a poškrábe tvář a celého, tak byla vděčná a spokojená, a znovu nade mnou rozevírala ty nehty a v křeči je zavírala, aby se za chvíli v pláči zhroutila a tichounkým pláčem přešla v drobounký smích…, a já jsem byl klidný a tichý, ležel jsem zplihlý, a viděl jsem, jak rychlými prsty trhá zbytky těch smrkových větviček, těch zálomků jako dělají myslivci, když zastřelí zvěř, a viděl jsem, jak mi pokrývá moje břicho, moje zplihlé pohlaví, celý klín jsem měl plný větviček, a pak si mne ona nadzvedla a rukama mne hladila a líbala ve slabinách a zvolna jsem zase dostával erekci, a najednou se zdvihly ty větvičky a z nich se prodral můj pyj a zvolna rostl a shazoval větvičky, ale Líza ty větvičky jazykem rovnala kolem dokola, aby pak zdvihla hlavu a zarazila si moje přirození celé do úst, až někam do krku, chtěl jsem ji
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS182355
odehnat, ale ona mne povalila, moje ruce odstrčila, díval jsem se ke stropu a nechal jsem ji dělat zase já, co ona chtěla dělat se mnou, nikdy bych se byl nenadál tolika rabiátskosti v jejím počínání, skoro surově mě vysála až do morku mocnými údery a pohyby své hlavy, aniž by si odstranila větvičky, které ji drásaly do krve do úst, asi to je u Germánů zvykem…, skoro jsem se Lízy bál…, když se potom plížila jazykem po mém břichu, nechávajíc na mně slinivou čáru jako hlemýžď, políbila mne a její ústa byla plná semene a smrkového jehličí, a ona to nepovažovala za nic nečistého, naopak, za vrchol, za součást mše, toto je moje tělo a toto je moje krev a toto jsou moje sliny a toto jsou tvoje a moje šťávy, a tohleto nás spojilo a pojí navždycky, jak mi to řekla, protože jsme si to vyměnili navzájem, i s vůní šťáv a chloupků… Stačí vám to? Tím dneska končím.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS182355