„Vždyť jsem ti volal,“ zavrčel a lokl si piva. „To jo. V šest,“ namítla Ylva unaveně. „A teď je deset. Copak nechápeš, že jsem o tebe měla starost?“ „To jsem nevěděl, že tě tak zajímá, kde jsem,“ utrousil Peder suše, avšak okamžitě svých slov zalitoval. Občas, když býval unavený, mu to prostě ujelo. Přes okraj sklenice se setkal s Ylviným pohledem a viděl, jak jí do očí vhrkly slzy. Zvedla se a odešla. „Sakra, Ylvo, promiň,“ zavolal za ní polohlasně. Polohlasně, aby nevzbudil děti, a promiň, aby jí spravil náladu. Potřeby ostatních byly vždycky přednější než potřeby vlastní. Když si na to teď ráno vzpomněl, zmocnila se ho úzkost a výčitky svědomí. Vůbec nechápal, jak se to včera večer mohlo tak zvrtnout. Vždyť jí volal, že se zdrží. Později nezavolal znovu jenom proto, aby náhodou neprobudil děti. Nebo si to alespoň namlouval. Byla to příšerná noc. Děti se s brekem vzbudily a nakonec to dopadlo tak, že si je s Ylvou museli vzít k sobě do postele. Peder usnul s jedním synem v náručí. To ho alespoň trochu uklidnilo. Včera večer cestou domů z práce doufal, že Ylva bude ještě vzhůru a bude mít chuť na sex. Jak mohl být tak naivní? Od té doby, co se vrátili z Mallorcy, na něj měla chuť jen jednou. Pedera to tížilo natolik, že o tom nedokázal mluvit skoro ani s nejbližšími kamarády v sauně, kde se scházeli každý čtvrtek večer po florbalovém tréninku. Vždyť je to ponižující, říkal si Peder. Nemoct spát s vlastní ženou. Peder nebyl člověk, který by se nechal ponižovat. To prostě nepřipadalo v úvahu. Když se s Ylvou před šesti lety seznámil, překypovala životem. Tehdy by ho ani ve snu nenapadlo, že by ji někdy mohl podvést. Ale dá se tomu vůbec říkat pod98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS182139