Hlavní dveře se otevřely a zvenku sem pronikl studený vzduch obsahující benzinové výpary. Po chodbě kráčel Wellard. Nesl tašku a měl namířeno do dekontaminační místnosti. Blecha ho ve dveřích zastavila. „Hej.“ Wellard strčil hlavu do kanceláře. „Co je?“ „Tu odměnu nakonec dostanete. Právě mi to řekl inspektor.“ Wellard sklonil hlavu. Drobná rytířská poklona. „Ó, tisíceré díky, milosrdná lady. Mé nebohé postižené děti se letos poprvé za celé své smutné a krátké životy budou o Vánocích usmívat. Jak jen budou spokojené, přelaskavá slečno! Vskutku. Budou to jejich nejlepšejší Vánoce.“ „Hlavně nezapomeň koupit tomu s obrnou iPod Touch.“ „Ty nejsi tak protivná, jak s oblibou předstíráš, šéfová. Ne, vážně, nejsi.“ „Wellarde?“ Kolega už chtěl zavřít dveře, ale teď se zastavil. „Ehe?“ „Ale teď vážně. Dneska ráno…“ „Dneska ráno…?“ „Viděls ten odlitek, který zhotovila ohledávačka. Nepoznals, čím únosce ty své otisky rozhrabal?“ „Ne. Proč?“ „Já nevím.“ Blecha cítila, jak ji zezadu lehce plácá po hlavě něco studeného a poloprůhledného. Jakýsi stinný obraz lesů, které prohledávali. Se zemědělskou půdou táhnoucí se po obou stranách. Dnes ráno si policisté během ohledávání šeptali, co únosce ve svém dopise napsal. Nikdo kromě členů JVZT to neměl vědět, ale nakonec leccos prosáklo i na jiná oddělení a během dnešního ohledávání měli všichni policisté hlavu plnou mlhavých a znepokojivých představ o tom, co všechno mohl únosce Marthě provést. „Prostě… mám z toho místa zvláštní pocit. Ale nedokážu ho dost dobře definovat.“ „Nějaké svrbění?“ Blecha se na něj chladně podívala. „Učím se svým ‚svrběním‘ důvěřovat, Wellarde. Učím se, že nejsem taková blondýna, jak si myslíš. A mám pocit, že v tom“ – chvíli hledala správný výraz – „že v tom prostředí se skrývalo něco důležitého. Napadá tě k tomu něco?“
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS181962