jsem rádio a chvíli jen poslouchal kapky bubnující na kapotu. Dcera si dávala nějak na čas, a tak jsem po chvíli ještě jednou pootevřel tu Pandořinu skříňku v naději, že tam třeba uslyším něco radostnějšího. A rozhodně jsem nebyl zklamán: Helena Vondráčková prý podala stížnost rozhlasové radě, že na Radiožurnálu nevysílají její písně, ačkoli patří k národnímu kulturnímu bohatství, o něž rozhlas musí ze zákona pečovat! Ta zpráva mě nadchla natolik, že jsem ji okamžitě sdělil textovkou příteli Karlovi do ciziny. Odepsal, že o tom už četl, a vyčinil mi, jak se to u nás staráme o kulturní památky. A to se ani nezmiňuje o těch historických! Že prý nás zdálky sleduje a že to s námi jde pěkně z kopce... Ještě že konečně přišla dcera. Bůh ví, kam až bychom se byli kvůli tomu rozhlasu dostali.
104 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS181896
Proč nechci volit prezidenta
Přímá volba prezidenta je asi největším zásahem do naší ústavy od jejího vzniku. Tento krok se dá vysvětlit v zásadě dvěma společenskými tlaky: především je tu lid, který – většinou zklamán stavem naší politické scény a demokracie vůbec – hledá nějaký jednodušší lék typu „svrhněme politiky a vládněme si sami“. Je to klasický a mnohokrát vyzkoušený nesmysl, který, jak si snad ještě někdo pamatuje, vedl kdysi například k pádu demokracie a nástupu fašismu v Itálii a v Německu. Lid si sám vládnout prostě nemůže, vždycky na to nakonec někoho potřebuje, a pravidelně pak ze svých řad vygeneruje ty největší darebáky, kteří jsou ještě horší než ti, kvůli kterým celá šlamastyka vznikla. Druhým, kdo si tuto změnu ústavy přeje, jsou právě ti neschopní politikové. Dosud měli volbu prezidenta v pracovní náplni, ale neuměli se důstojně dohodnout, a tak to milerádi svalí na někoho jiného, v tomto případě na nespokojený lid. Jako by si říkali: Ona to pro nás zase taková tragédie nebude, prezidentovy pravomoci nejsou velké a ušetříme si práci, navíc nám pak nikdo nebude moci vyčítat, že jsme volili špatně... Kdosi kdysi jízlivě prohlásil, že demokracie je vláda většiny a většina lidí jsou hlupáci. Co se dá dělat, nic lepšího než zastupitelskou demokracii neznáme, ale demokracie přímá dává tomu výroku nebezpečně větší opodstatnění. Máme tu tedy přímou volbu prezidenta. A já, který splácím hypotéku na byt, půjčku na auto a platím si mimo jiné i politiky, aby za mě dělali dobře to, co já neumím a co by mě ani nebavilo, nesouhlasím. Napsal jsem báseň. Je to sice směšné a ničemu to nepomůže, ale aspoň se mi trochu ulevilo. A teď jsem se rozhodl, že k těm volbám – a bude to poprvé – nejspíš nepůjdu. Snad jedině ve druhém kole, a to jen ze strachu, aby nezvítězil ten nejděsivější kandidát. 105 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS181896
Vůbec se mi totiž nechce pomáhat dosadit na Hrad někoho z těch natěšených billboardových kandidátů, které mi deformátoři naší ústavy předkládají. Můj prezident to stejně nebude, ať tam půjdu, nebo ne. Tak si, milý lide, zvol, koho chceš, já poštovní známky s ním olizovat nehodlám... P. S. A na závěr, aby se třeba i někomu z vás trochu ulevilo, přikládám zmíněnou báseň proti přímé demokracii: Víc hlav víc neví Tak se to jeví Neboť jak známo Největšímu počtu hlav Se říká bezhlavý dav Neví víc víc hlav Nebo dav není zdráv Zdravý člověk právě v davu Často ztrácí hlavu A pak už je bez ní Což moc dobře nezní Pif paf
106 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS181896