jsem rádio a chvíli jen poslouchal kapky bubnující na kapotu. Dcera si dávala nějak na čas, a tak jsem po chvíli ještě jednou pootevřel tu Pandořinu skříňku v naději, že tam třeba uslyším něco radostnějšího. A rozhodně jsem nebyl zklamán: Helena Vondráčková prý podala stížnost rozhlasové radě, že na Radiožurnálu nevysílají její písně, ačkoli patří k národnímu kulturnímu bohatství, o něž rozhlas musí ze zákona pečovat! Ta zpráva mě nadchla natolik, že jsem ji okamžitě sdělil textovkou příteli Karlovi do ciziny. Odepsal, že o tom už četl, a vyčinil mi, jak se to u nás staráme o kulturní památky. A to se ani nezmiňuje o těch historických! Že prý nás zdálky sleduje a že to s námi jde pěkně z kopce... Ještě že konečně přišla dcera. Bůh ví, kam až bychom se byli kvůli tomu rozhlasu dostali.
104 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS181896