JIŘÍ KULHÁNEK
Jediné, čeho abramsy dosáhly, že se mrtvý voják schoval do věže a zavřel poklop – a samozřejmě toho, že trojice obrněnců za napadeným tankem zvedla hlavně kanónů a tři plameny šlehly v tentýž okamžik. A další tři. A ještě jednou tři. *** „Nemají dostatečný účinný dostřel,“ komentoval situaci armádní specialista, který teď moderátorům pomáhal, „nemají dostatečný účinný dostřel, ale i kdyby měly, nemohou na tuto vzdálenost absolutně zasá…“ Nedořekl. Tentokrát se blesky z nebe snesly na abramse, zvedla se clona kouře, a když ho noční vítr odvál, byly vidět jen hořící vraky a hořící těla rozházená kolem. „Tohle není možné!“ zašeptala agentka Konradová. Fiona se ze spánku zachrula. „Tohle přece není možné!“ podívala se na mě širokýma očima. „Po pravdě řečeno… není. Ale čekal jsem to,“ řekl jsem a vstal. „Musíme pryč. Hned. Oni jedou sem.“ *** Opatrně jsem vzbudil Fionu, ale stejně to vzala ztěžka: „Když ty mě pořád budíííš, fňuk!“ „No jo. Mrzí mě to.“ „Nemrzí!“ „Dobře – nemrzí. Vyspíš se v letadle.“ „My někam poletíme?!“ modré oči zazářily. „Potom ti to řeknu, jo? Teď spěcháme.“ „Ale…!“ „Potom.“ Na další blonďaté ani modrooké protesty jsem nebral ohled. *** 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS181829