Spánek rozumu plodí nestvůry (Ukázka, strana 99)

obcházela hromadu uhlí složenou na prostøedku betonové podlahy. V okamžiku, kdy si byla už témìø jista, že ji má za sebou, šlápla na kulatý uhlík. Ujel jí po nìm podpatek, zavrávorala a chytla se kotouèe vázacího drátu. V úleku prudce nabrala dech a v nose jí zasvìdil pach myšiny. Zatuchlý vzduch ji dusil, byl cítit rozcupovaným novinovým papírem a zvíøecími kožíšky. Hnusil se jí, nevìdìla proè, ale pokaždé, když ho ucítila, zvedl se jí žaludek. Nìkolikrát polkla, aby pøehlušila pachuť, a zaèala dýchat ústy. Rozkoukávala se; v rohu garáže za ponkem spatøila temný stín. Došla až k nìmu a tiše oslovila „Krvavé koleno“. Jednotlivá slova jejich hovoru splývala do nesrozumitelného šumu. Ať se dìti namáhaly sebevíc, nezachytily ani slovo. Musely èekat, až Hanka opìt vyjde ven a osloví je jako starostlivá máma. „Pojïte dál,“ hlas jí zesládl, „pojïte, pojïte, dìtièky, máme tu spousty jídla, najíte se – èokolády, zmrzliny, bonbonù, co budete chtít, to vám dám.“ Postoprvé se chovaly, jako by je svými sliby Ukázka elektronické knihy, UID: KOS181705

obloudila, a vcházely jedno po druhém. Mezi sebou pøitom bojovaly o nejlepší pozici k úniku. „Tumáte, jen jezte,“ vybízela je a prázdnou dlaní jim podávala to, co naslibovala.

Natahovaly ruce, cpaly se a mezi sousty odøíkávaly: „První hodina odbila a lampa ještì svítila… druhá hodina odbila a lampa ještì svítila…“ Hanka si hrála mnohem radìji s mladšími dìtmi.

Se spolužaèkami moc nevycházela a stejnì staøí nebo i starší kluci byli dìsnì pitomí. Ve škole ji stálo velké úsilí poslouchat øeèi kamarádek, s vážnou tváøí pøikyvovat a pøitom nezaøvat „už proboha mlète, mì to vùbec ale vùbec nezajímá“.

Cítila vždy mravenèení v zádech a monotónnì znìjící hlásky ji uspávaly jako píšťala kobru.

Tihle tady byli alespoò trochu jiní, zajímalo je jen to, že je tu s nimi a chce si hrát, a nemìli potøebu ji krmit pøíbìhy o tom, co bylo, co bude a co by mìla dìlat… „… tøetí hodina odbila a lampa ještì svítila… ètvrtá hodina…“ Vìdìla, na kterou hodinu èekají. Jen ona Ukázka elektronické knihy, UID: KOS181705

a „zlé“ Krvavé koleno. Ještì bylo dost èasu, zbývalo pár hodin, ale oni nic netušili, tu pøíští mohli považovat za pravou, a tak nedoèkavì pøešlapovali napjatí a uchvácení „nebezpeènou“ hrou.

Karel byl, tak jako obvykle, když mu to nevyšlo, celý otrávený z toho, že není Krvavé koleno.

Pokaždé se na to jen tøásl a ochotnì se pro tu pøíležitost i porval. Potom si mohli dát kluci s klidem pohov, honíval se jako šílený za holkou, kterou si pøedem vybral. Pravidelnì se vrhával za svou favoritkou, a protože dnes Zuzana nepøišla, stala se jí Zdena. Pokaždé vystartoval a hnal se rovnou za ní. A ona, pøesvìdèená o nevyhnutelnosti blížícího se konce, klièkovala jen chvilku.

Po nìkolika krocích se pøikrèila a padla na bobek.

Ruce si tiskla na prsa, snad kvùli svým minulým zkušenostem, a bradu tlaèila k hrudní kosti. Bylo jen otázkou okamžiku zajet jí do podpaždí, dloubnout, až vyjekla, a potom ji sevøít kolem prsou a tlaèit krok za krokem do koutku, zapasovat do nìj, aby nemìla tu nejmenší šanci uniknout, a potom maèkat a trhat… Dlouhým tréninkem se Karel vypracoval k dokonalosti. O co kratší byl Ukázka elektronické knihy, UID: KOS181705