Vzestup a pád moderního ateismu (Ukázka, strana 99)

98

VZESTUP A PÁD MODERNÍHO ATEISMU

ale bude to pro nì pøíležitost ukázat, jak dokáží to samé jako stát nebo soukromníci, ale jinak a lépe. Módním slovem dneška je alternativa a náboženství je alternativou.

Co by mohlo náboženství na této další cestì dìjinami zabránit? Upøímnì øeèeno, na základì dosavadních zkušeností není jasné, co by to mohlo být. Politické represe se neukázaly být úèinné. Jsou vhodné k tomu, aby ochromily církevní „provoz“, ale nestaèí na to, aby zrušily náboženství.

Argumentace proti náboženské víøe už vyzkoušela všechny dùvody, proè Bùh není, a vìøící svìt tím stále není dostateènì otøesen. Není pravdìpodobné, že by se podaøilo objevit nìjaké nové pádné názory, které by vìøící zviklaly. Podobnou pomoc nelze èekat ani od moderní vìdy. Dokonce se zdá, že objevy na poli fyziky a astronomie nám podávají takový obraz svìta, že vedle nìj pùsobí náboženské vize ještì støízlivì. Øeèeno jen trochu nadnesenì, pokud máme vìøit o svìtì všemu, co nám vìdci pøedkládají, mùžeme pak už skuteènì vìøit všemu. Agitátoøi tzv. vìdeckého ateismu mìli s vìdou problémy již pøed desetiletími. Astrofyzik Jiøí Grygar napøíklad vzpomíná na potíže, jaké pøinesla teorie velkého tøesku: „Zvláštním paradoxem prudkého rozvoje vìdy v našem století je právì skuteènost, že zcela v rozporu s oèekáváním materialistù moderní vìdecké koncepce vùbec nepøispívají k definitivnímu vítìzství ‚vìdeckého svìtového názoru‘.

Ve vyhrocené pøi ‚vìda versus víra‘ se kyvadlo dìjinného soudu zdánlivì zhouplo právì do opaèné polohy. Kosmologická teorie žhavého velkého tøesku vesmíru (tzv. standardní kosmologický model), jež je ve vìdeckých kruzích témìø bez výhrad pøijímána, se považuje mnohými filozofy bezmála za koneèný dùkaz Božího stvoøení svìta. Ve skuteènosti to ovšem vypadá tak, že s tímto tvrzením nejdøíve pøišli marxisticky orientovaní filozofové a ideologové. Uèinili tak svým svérázným zpùsobem. Jelikož dle jejich argumentace z teorie velkého tøesku vyplývá stvoøení svìta Bohem (což bylo evidentnì v rozporu s materialistickou filozofií), znamená to, že teorie velkého tøesku musí být špatná.“ (Grygar 2001: 21) Nejde jen o astronomii. Pokud existují nìjaké nové zpùsoby, jak podrobit náboženství kritice, pøináší ho napøíklad sociobiologie. Nemusí jít jen o pøímé popírání Boha, ale tøeba i jen o poukaz na to, jak jsou oblasti lidského života, které tøeba morální teologie považuje za doménu svobodné vùle èlovìka, silnì sociálnì a biologicky podmínìné. Týká se to takových vìcí, jako je tøeba lidská promiskuita, masturbace a homosexualita. Sociobiologie nám – stejnì jako tøeba etologie – nauka o chování zvíøat a další obory – ukazuje, že èlovìk není mezi živými tvory jen osamocený ostrov, ale blízký pøíbuzný i zvíøat, se kterými sdílí pozoruhodné množství vlast-

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS181529

BUDOUCNOST NÁBOŽENSTVÍ

99

ností. Pro vìøící to mùže být znaèný psychologický problém. Upøímnì øeèeno, církve dodnes nedokázaly vstøebat novou kosmologii, to, jak je vesmír velký a jak je starý. Když si vìøící èlovìk uvìdomí, že planeta Zemì, na které došlo k božímu zjevení, je ve skuteènosti jen zanedbatelným práškem ve vesmíru, tak to sice nemusí vést ke ztrátì víry v Boha, ale pøece jen to vede k otázce, nakolik je tøeba køesťanské náboženství výluèné. Jemnìjším zpùsobem rozleptávání náboženství je i to, když sociobiologie poukazuje na nìkteré další funkce, jaké náboženské organizace mají. Jako ukázku mùžeme uvést tøeba to, co píše sociobiolog Edmund Wilson: „Hypotéza, kterou se budeme zabývat, zní, že církevní výbìr konzistentním zpùsobem mìní nìkteré genové frekvence. Lidské geny, jak si pøipomeneme, programují fungování nervových, smyslových a hormonálních systémù tìla, a tím takøka nepochybnì ovlivòují proces uèení. Vynucují dozrávání nìkterých zpùsobù chování a pravidla uèení jiných zpùsobù chování. Tabu incestu, zákazy všeobecnì, xenofobie, dìlení objektù na sakrální (svaté) a profánní (svìtské), nosismus5, hierarchické systémy dominance, intenzivní pozornost vìnovaná vùdcùm, charisma, fetišismus a navozování tranzu patøí mezi ty prvky náboženského chování, jež jsou nejpravdìpodobnìji utváøeny vývojovými programy a zákonitostmi uèení. Všechny tyto procesy pùsobí tak, že danou spoleèenskou skupinu ohranièují a svazují její èleny bezpodmíneènou loajalitou. Naše hypotéza pøedpokládá, že taková vynucení existují, že mají fyziologický základ a že tento fyziologický základ má zase genetický pùvod. Vede nás to k závìru, že církevní výbìry jsou ovlivòovány øetìzcem událostí, který vede od genù pøes fyziologii k vynucenému uèení bìhem jediného života.“ (Wilson 1993: 170–171) Podle Wilsona se frekvence samotných genù po dobu mnoha lidských životù mìní nìkolika druhy výbìrù: církevním, ekologickým a genetickým.

Náboženské praktiky posilují u svých stoupencù schopnost pøežít a plodit potomstvo. Geny a kultura na sebe vzájemnì pùsobí. Lidé vytváøejí posvátné rituály, které tøeba podle zjištìní antropologù u primitivních spoleèností mobilizují a rozvíjejí komunitu biologicky výhodným zpùsobem. A tak bychom mohli pokraèovat. Aèkoliv to není kritika náboženství, je to pøinejmenším redukcionismus, protože takto získáváme obraz náboženství, které funguje, má smysl, ale nepotøebuje konec koncù žádného Boha. Je fakt, že Boha vìda jako hypotézu nepotøebuje. Intelektuálnì to není pro vìøícího problém, je to spíše psychologická potíž, protože žijeme ve svìtì, kde Bùh 5

Nosismus znamená, že když hovoøíme, používáme jako pøíslušníci èásti skupiny výraz MY (pozn. aut.).

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS181529

100

VZESTUP A PÁD MODERNÍHO ATEISMU

není vidìt a není ho tøeba k objasnìní žádné praktické záležitosti. Náboženství zùstává jen to základní, totiž zpracování údivu nad tím, že vùbec nìco je, zatímco by mohlo nebýt, a otázky týkající se smyslu lidského života. Volba je však otázkou rozhodnutí, jak si svìt interpretujeme, není to výsledek intelektuálního procesu. Vìda mùže nanejvýš ukázat nerozpornost víry, nemùže ji dokázat.

Roli vìdy stoupenci náboženství nìkdy nechápou a domnívají se, že jim vìda mùže dát do rukou nìjaké argumenty, které jejich víru podloží. Toho se vìtšinou dožadují lidé, kteøí nemají o podstatì vìdy pøílišné povìdomí.

Tomáš Halík líèí potíže jednoho vìøícího vìdce, po kterém duchovní ustaviènì chtìjí nìjaké nevyvratitelné argumenty ve prospìch náboženství. „Faráøské škemrání o vìdecký dùkazeèek je nejen projevem, snad omluvitelné, nekompetence v oboru souèasných pøírodních vìd a filozofie, nýbrž smutným projevem hùøe omluvitelné teologické nekompetence, a zejména slabé a nemocné víry (…) Literatura typu ‚A Bible má pøece pravdu!‘, která se snaží osvícenstvím otøesené náboženství uklidnit a pojistit hlavní autoritou osvícenství, totiž ‚vìdou jako jediným arbitrem pravdy‘, je zbabìlou a pošetilou sebevraždou náboženství.“ (Halík 2005: 81) Je však marné lidské psychologii pøedpisovat, jak se má chovat. Vìda a náboženství jsou dva významné pohledy na svìt, a aèkoliv si formálnì vzato nekonkurují, de fakto mezi nimi urèité napìtí je. Ne vždy však nepøátelské, nìkdy mají naopak mluvèí obou stran pocit, že té druhé stranì možná nìco závidìjí. Teolog a spisovatel Richard Elliott Friedman ve své knize Mizení Boha popisuje, jak teologové mívají nutkání chovat se „vìdecky“ a vìdci obèas zabrousí do oblasti náboženské filozofie. „Osobnì jsem si toto dnešní prolínání vìdy a náboženství uvìdomil,“ píše Friedman, „když jsem pøed nìkolika lety mluvil na zasedání Rady pro rozvoj vìdecké publicistiky. Mìl jsem tam promluvit o svých výzkumech vìnovaných autorství Bible a cítil jsem potøebu udìlat na toto mezinárodní shromáždìní autorù píšících o vìdì dojem, a tak jsem zpracoval vìdeckou metodou a pøipravil si pøednášku tak empirickou a objektivní, jak jen to bylo možné. Pozdìji jsem poslouchal pøednášku dalšího hosta na téže schùzi, astrofyzika, který hovoøil o kosmologii. Když mluvil, vymìnil jsem si pohledy s nìkolika vìdeckými publicisty. Všichni jsme si povšimli, že øeè tohoto pøírodovìdce zní, jako by hovoøil o náboženství, kdežto já, biblický badatel, jsem mluvil jako pøírodovìdec. A tento paradox zøejmì není nijak neobvyklý: pozdìji jsem se doèetl, jak nìkdo zaslechl v restauraci rozhovor astronoma Alana Sandage a mylnì ho považoval za knìze.“ (Friedman 1999: 233)

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS181529